Díky za komentáře. Já bych tedy taky radši statickou, ale rozechvělost zde podle mě mluví sama za sebe - dívka je rozechvělá, divák je rozechvělý, situace je rozechvělá (a uvažování jakbysmet) - statický snímek by podle mě mluvil spíše o momentu plném klidu, jasného uvažování, poctivosti, možná více obyčejnosti (samozřejmosti), dostatku času a dával by možnost pozorovat (etc..). Což není to, co jsem chtěl vyjádřit:-) Paradoxně mi fotka dlouhým časem s pohybovou neostrostí připomene prchavý okamžik nahuštěný emocemi více, než ostré "zátiší ženského těla" snímané časem krátkým, který by na mě působil spíš připraveností a dlouhotrvající situací (dost dlouho na to, aby se dala vyfotit). Snad jsem se vyjádřil správně a snad i něco z toho, co jsem popsal, cítíte ze snímku i vy, pánové:-) Jinak jsem pochybil:-/

Hmm. To je mi jasné. Já nevím, jak pak žijí večer, když zavřou krámy a stánky a sejdou se, rodáci z Vietnamu - třeba pak ožije jejich - jak to říct - národní vědomí, ale v běžném denním ruchu vypadají dokonale počeštělí, až je mi to líto, že v nich aspoň na zběžný pohled nezůstalo z domova nic. Na druhou stranu, co bychom dali za to, zejména my severočeši, kdyby se takhle dokázali asimilovat příslušníci jiné menšiny. Ale máme kousek od domova večerku, a tam je chlapík, který je moc milý a vzpomíná strašně rád, často mezi řečí řekne, jak je teď asi ve Vietnamu horko nebo kolik dnů ještě, než pojede na Vánoce domů... Ten jako by vypadl z Tvé fotky:).