Děkuji za obsáhlý a kritický komentář, který respektuji. Ad koncepce: pohled, který vyznávám, se vyznačuje tíhnutím k obsahové koncepci - tedy k vlastnímu meritu sdělení - toto je ovšem značně subjektivní věc a samozřejmě nečekejte, že tu koncepci teď budu vysvětlovat. Máte ovšem pravdu v tom, že formální sjednocení mi chybí, a to nejen u této série, nýbrž i u mnohých dalších - a dalo by se to považovat za chybu, opět je to však dle mého věc názoru. Ano, pro tuto fotku jsem zvolil barevnou a důvod byl ten, že postavy nalevo mi v bw po různých převodech splývaly s pozadím a ubíralo to na atmosféře. Ad šok či dojem z postiženého dítěte: žádný takový úmysl jsem neměl, především proto, že na mě jako na účastníka dění, byť vnějšího, to tak nepůsobilo - nikdo z těch lidí s ním jako s postiženým nejednal, šlo mi pouze zachycení reality - reality relativně všudypřítomné. Série je čerstvá, pravda, ale fotky jsem se snažil vybrat pečlivě dle určitého klíče (a rozhodně nebylo úmyslem šokovat, ale myslet si to můžete :-) ale opět je to subjektivní. Co se týče Vašeho dojmu, že první dvě fotky jsou "vyfocené stylem okoloprobíhajícího turisty", tak zde - při vší úctě k Vám - jste mě trochu pobavil. Dokonce i kdybych měl dlouhé sklo, což nemám, tak bez povolení, bez předchozího kontaktu s těmi lidmi a bez představy, co chci vyfotit, bych tohle nikdy nenafotil, za tím si myslím docela stojím... nejspíš by mě hezky rychle vynesli v zubech :-) Co se týče rozporu s tím, co píšu ve svém profilu: ano, máte asi pravdu, je to popisné, je to dokument, v tomto případě opravdu nevím, zda se mi tam podařilo vtisknout sám sebe - ale tak jsem to prostě viděl :-) A na závěr: dobře, že máte svůj názor, já s ním sice z větší části moc nesouhlasím a nic víc s tím dělat nehodlám :-))) pěkný den přeji

... ono to právě souvisí s tou koncepcí: mám z toho řadu fotek, které jsou hodně zblízka, ale u téhle reportáže jsem zvolil postup, zjednodušeně řečeno: "nejdřív trochu s odstupem, zasaď to do prostředí, pak jdi blíž a hledej mikripříběhy" :-) jinými slovy, zvněšku dovnitř. Ale to je jen část toho principu. Ještě k té formální stránce: pro mě tady na PEXu v pravém slova smyslu série neexistují - když fotky nevisí někde vedle sebe, ale spíše "plavou", schovány v mase dalších fotek. Vkládám je spíše jako samostatné fotografie - proto se snažím mít tam to obsahové pojítko, ale na formální stránku někdy vědomě kašlu. Něco jiného je, když je tisknu v sérii: tam už beru v potaz všechno. PEX beru jako testovací můstek. Ještě k tomu dítěti: inu, někdo vidí "dítě se znetvořeným rtem", já vidím především oči toho dítěte, jeho pohled zevnitř, vidím prostředí, atmosféru a lidi kolem. Samozřejmě, když jsem fotku vkládal, byl jsem si vědom toho, že může být vnímána tím pohledem, který prezentujete. Pro někoho etická otázka, ukazovat na fotce dítě s rozštěpem rtu (rodina nemá peníze na léčbu, ale to je jiná historie, kterou zde nebudu rozebírat)? Já to beru zcela opačně. Lidé někdy mívají strach zobrazovat cokoli vymykající se normálu. Vnímání abnormalit je v nás samotných, nikoli v těch lidech. Já vidím a chci vidět jejich příběhy a emoce, běžné a všední, tak jako ty naše. Věřím, že nejsem v tomto osamocen :-) I když s Vámi nesouhlasím, jsem rád, že jste sem napsal svůj názor.

:-)