Mám kamarádku která dělá ředitelku jedné velké základní školy v Děčíně. Tu práci asi dělá velmi dobře a hlavně zodpovědně. Také se zaměřili na děti z problémových rodin, vymyslela úžasný projekt, získala pro něj dost peněz, zájem učitelů a hlavně i těch rodin. Nadšeně mi vyprávěla co dělají a ty děti to dokonce i baví. Tak jsem jí poslouchala a pak jí říkám, pojd se na něco podívat a ukázala jsem jí tuhle fotku a říkám: můžeš se třeba rozkrájet nebo pos..., potom přijdou domů a jedou v tom znovu. Pivo a slivovici asi nevyúčtuješ. Prošly jsme těch fotek víc a ona mi optimisticky řekla: jejich třicetiletý mámy dost často neumějí ani psát, jejich děti už jo. Holky se parádí, jsou čisté, získávají alespoň hygienické návyky. Génia z nich neuděláme, ale jejich děti už by na tom mohly být lépe, nezačnou z nuly.

No ....... držme Aleně a koletivu jejích nadšených učitelů palce :)))

asi není třeba se snažit vnímat očima autora - to ani nejde, když ho divák nezná. Je to i o momentální náladě. Osobitější tvorba je vždycky více vyhraněná, než např. makro, ptáci, pohlednicovky atd. které jsou lehce srozumitelné a přístupné každému. Občas mi lidé vytýkají (no to je asi silné slovo), že mám svůj styl. Ale když z něj trošku vybočím, tak to taky leckdy vnímají najednou zvláštně:) Mně osobně se tato fotka líbí, mám z ní radost. Ty ostatní, co jsem tam udělal, jsou už jen pohlednicové. A pokud někoho zaujme, jsem rád. Pokud ne, nic moc se neděje. Každý má jiné vnímání.. Stejně je to s muzikou apod.