V roce 1985 jsem stál brzy ráno na břehu Egejského moře kousek od polostrova Chalkidiky a s hubou otevřenou, pozoroval šedesát kilometrů vzdálený masiv Olympu, tyčící se ve své takřka tříkilometrové majestátnosti. Hlavou mi probíhaly starověké báje i dějiny helénské společnosti...

...načež se přišourala moje, tehdy osmnáctiletá, švagrová. Jedním okem mrkla na ten kopec za mořem a se slovy "To budou doma čumět, až jim řeknu, že jsem viděla Olymp!" se otočila zpět k chatě a ztratila o tu krtinu zájem...

...kouzlo okamžiku bylo nenávratně pryč... a ten majestátní kopec budu mít navždy spojený s tím výrokem...



O mnoho let později jsem se chovával před velice intenzivním deštěm u dveří vestibulu metra Malostranská a pozoroval asiaty, jak se v tom dešti snaží vyfotografovat Valdštejnský palác a neutopit přitom fotoaparát...já bych si asi raději koupil pohlednici :)

mě okamžitě napadla jiná : ...a zatím přišel mráz, tak strašlivou zimu nepoznal nikdo z nás, z těžkejch černejch mraků se stále sypal sníh a vánice šílí v poryvech ledových. Jednoho dne večer to už jsem skoro spal, když vystrašený soused na okono zaklepal:můj chlapec doma leží v horečkách vyvádí, já do města bych zajel, doktor snad poradí. Půjčil jsem mu koně a když sedlo zapínal, dříve než se rozjel ještě jsem ho varoval: nejezdi naší zkratkou, je tam hroznej sráz a v týhletý bouři tam snad zlámeš vaz, tak neriskuj. Na to hrozné ráno dnes nerad vzpomínám, na tu smutnou chvíli kdy kůň se vrátil sám. Čekali jsme dlouho, než se vítr utišil, na sněhový pláně si každý pospíšil, pak ho někdo spatřil jak leží pod srázem, krev nám tuhla v žilách nad tím obrazem, já kloubouk sňal. To je moje asociace a pak že bude Josef nejdelší :-))