Něco mě na ní, od prvého přes druhý, třetí a další pohledy, dráždí. Už vím co to je - název. Docela hezká grafika "sražená" názvem. Letící ptáci a volnost, to je klišé, které je staré jak lidstvo samo. Před chvílí se naše andulky rády a velmi rychle přesunuly zpět do klece, když jsem jim tam nasypal něco do zobáku...:)

Je to už moc let, co jsem četl naposledy Tuláka po hvězdách od Jacka Londona. Ale když jsem ho četl poprvé, tak jsem ještě nepochopil poselství té knihy. To, že člověk může být volný i ve vězeňské kobce, že svobodu a volnost musíme mít v sobě, jinak je nám na nic.

Tady se potvrzují slova prof. Šmoka, že název může fotografii pozvednout, ale i srazit. A proto je moc důležitý. :)

Jsem dalek povýšeného moralizování na téma staří, nemocní či invalidní lidé - konec konců jsem jedním z nich. Z té fotografie na mě padá smutek. Neznám tu paní, nevím o ní nic krom toho co jsi napsal. Buďto je babička dobrá herečka nebo... ten výraz očí o nevázaném šaškovském veselí nesvědčí...

Spodek fotografie bych klidně "opřel" o malíček její pravé ruky. Více pozornosti pak zůstane na očích. :)