Mám podobnou zkušenost. Někdy mám pocit, že teprve název udělá z průměrné fotky výbornou. A nebo ... že názvem autor naznačuje směr, jakým by ji divák měl vnímat. Většinou taky dávám název až těsně před zveřejněním ... nechám si vždycky chvilku, kdy se na fotku v klidu podívám, nechám ji na sebe působit a název někdy přijde.

U té mé poslední - i když o jejích technických "kvalitách" vím, přesto jí mám hrozně ráda. Fotila jsem ji hodně z dálky a původně kvůli barevnému sladění. Až na fotce jsem si všimla, jak se ta dáma tváří. Ale dlouho jsem nemohla ten výraz pojmenovat. Údiv? Pohoršení? Překvapení? Tak jsem nakonec napsala to, co doufám vyjadřuje všechny tyto emoce :-)

...velmi zvláštní sugestivní abstrakce Martino i bez přečtení textů mám neodvratný pocit, že stojím na zoraném poli za svitu měsíce a nasávám tu směs vůní hlíny, vlhkého zduchu a pocitu tmy.

Kompozičně je to velmi učesané, obrazově dotažené do puntíku. Snad jen pro pocit dokonalosti bych odretušoval některé bílé "otřepky" v černé části u těch vln.

Velmi mě tohle oslovilo.