kevine, to je přesně to, co jsme spolu často řešili. Vidím fotku, okamžitě naskočí vlastní ego: "já bych to udělal takhle (barva, říznul, kompo atd atd...)", tenhle křik ega, to "já bych..." občas přehluší i leckteré vyprávění vlastní fotky... většinou se musí počkat až odezní a pak teprve začít vnímat autora a přemýšlet proč udělal to co udělal a jak to udělal... a leckdy se i na to přijde. Je to samozřejmě zdlouhavější proces, nežli rovnou vypálit: "Já bych..." :-) Dovoluji si to takto napsat, protože myslím, že tím nejsem stižen jen já, ale možná nadpoloviční většina zdejších kritiků. A píšu to také hlavně proto, že ono to není ani tak škodlivé a negativní přímo pro autora (já si dokonce myslím, že prospěšné - dozví se okamžité a bezprostřední nápady, reakce a pocity diváků; které chce přijmout, přijme a třeba mu i pomohou, které nechce přijmout, nad těmi se jen pousměje - nasírání eliminuju - pro to tu přece nejsme a většinou stejně bývá jen křikem přehlušujícím vlastní nejistotu), jako spíše pro samotného diváka - přes křik jeho vlastního ega "Já bych..." k němu nedolehne mnohé z vyprávění. :-)

Vidíš Tome, a to je ten paradox. Já zas tuhle fotku považuju za svůj nedávný nejlepší úlovek. Ale musela jsem k tomuto zjištění dospět vývojem po cca dvou letech usilovného focení a usilovného přemýšlení, čtení atd. o focení. Co mi na té fotce přijde zajímavé? Že je tu zachycený živý moment. Děj. Nadšení černošskýho kluka z ulice, který se právě chystá vyskočit a chytit tu střelu, kterou proti němu poslal vysokým výkopem jeho kámoš.Líbí se mi barva jeho trička, modré dveře za ním, žlutá poštovní schránka..hrajou totiž v centru města před poštou. Taková fotka se nepodaří často. Schválně to zkus. Dej ji sem a já Ti budu tleskat.Doufám, že to nevyznělo jako vychloubání. Chtěla jsem Ti vysvětlit, proč jsem ji sem dala. Já sem dávám fotky, které se aspoň trochu líbí mě, a čekám na reakce okolí. A i za tu Tvoji Ti moc díky..