Zdravím všechny s Petrarcou

Ten slavík, jenž tak něžně oplakává buď děti své, či družku milovanou, jak nebesům, tak hájům něhu dává žalnými tóny, jež v ně čiře kanou. A celou noc mi připamatovává můj tvrdý úděl: měl jsem za věc danou, že naň bohyně smrt už nemá práva; teď sobě jen smím vyčíst víru klamnou. Bezstarostný je snadno obelstěný! Kdo věřil by, že - jasnější než slunce - ta světla dvě spočinou v temné zemi? Můj krutý osud chce, teď zjevné je mi, abych žil dál a poznal na své muce, že netrvá zde slast, nic věčné není.