To ráno se zdálo jak největší z dárců,

jediný blázen těch chvil, bohužel,

není to málo, když karneval starců

ještě tu tančil a zněl.

Ten sbor bledých pánů už přechází řeku,

ta hladí jak listí, co na klíně mám,

chci zůstat v tom ránu až do konce věků,

zpívat, rozbít se tam.

To ráno se chvělo jak hospodský dveře,

když uvnitř se zpívá, pije a jí,

jen zpocený tělo a klíč k nedůvěře

z nocí mi přebývají.



Ten sbor bledých pánů už přechází řeku, ta hladí jak listí, co na klíně mám, chci zůstat v tom ránu až do konce věků, zpívat, rozbít se tam.

(Robert Křesťan)