Gruzie, Svaneti. Místo, kde se (zatím) zastavil čas.

Máme za sebou prvních pět dní výpravy. Horkých, jak jinak v červenci. Z velkých plánů na větší zastávku v Kurdistánu v jihovýchodním Turecku sešlo, prostě nás tlačí čas. Včera v noci jsme překročili turecko-gruzínské hranice, fajnový zážitek mačkat se u okének s ostatními drivery různých národností a stupně hygieny. Uprostřed skupinky ti začíná být jedno, že se na tebe ostatní tisknou jako na místní celebritu a ten cizí pot, co ti teče po těle, už ani nevnímáš.

Horečnatě pak hledáme místo vhodné na přespání, jako vždycky je to malér, když jej hledáme potmě a v jedenáct večer už tma prostě je. Nakonec se zadaří, ostatně – také jako vždycky.

Jsme v Kobuleti, městečku na břehu Černého moře kousek od Batumi, překotně se rozvíjejícího přímořského střediska. Probudili jsme se na kamenité, osamělé pláži, do deštivého dne, nevadí nám to. Využíváme naší plážové samoty a s hurónským řevem vletíme do moře, nádhera, sůl vyprodukovanou vlastními těly ochotně měníme za sůl mořskou.

… i mořská sůl se musí smýt…

Vyrážíme do Svaneti, jednoho z nejzajímavějších regionů v celé Gruzii. Ale ještě než se vydáme na cestu, pojďme si o téhle přirozené rezervaci něco říci.

Oblast Svaneti se rozkládá pod monumentálním masivem Kavkazu, na severozápadě sousedí s Abcházií a na jihovýchodě pak s Jižní Osetií. Nachází se zde několik pětitisícovek včetně hory Šchara, která je se svými 5068 m.n.v. nejvyšším vrcholem celé Gruzie. Region se dělí na Horní (Zemo) a Dolní (Kvemo) a patřil donedávna mezi obtížně přístupné oblasti. První cesta do Mestie, centra regionu Horní Svaneti, byla postavena v roce 1937. I dnes cesta do Mestie zabere jeden celý den, ale situace se rychle mění.

Cesta do Mestie, silný zážitek. Zatím…

Rozsáhlý prezidentský projekt, který má zpřístupnit oblast Horního Svaneti pro turisty, a to celoročně, probíhá ve velkém tempu a zdá se, že investice, především ze zahraničního kapitálu, jsou minimálně postačující. Cestou míjíme několik skupin tureckých dělníků, kteří na výstavbě silnice a několika tunelů usilovně pracují a já přemýšlím, jak je tahle aktivita pro oblast přínosná…

Autor článku kontroluje pracovní nasazení tureckých dělníků ;-)

Na jedné straně příliv zahraničních investic přináší pracovní příležitost i prosperitu oblasti. Na druhou stranu to nebudou Svanové, kteří budou sklízet největší profit, ale právě oni investoři, at už to je kdokoli. Mimochodem, v prakticky každém rozhovoru s místními zazněla alespoň nějaká sympatie k současnému prezidentu Michailu Sakašvilimu, který má skutečně lví podíl na zvýšení bezpečnosti oblasti a snížení korupce v zemi. I když, naznačují místní, „náš Míša“ se vyzná a zcela jistě má rozdělení profitu pod kontrolou. Nikomu to nepřipadá divné, prostě to tak je. Obdobná situace je v nově budovaných lázních Sairami ve středu Gruzie. Veškerou půdu tam „výhodně“ získal prezidentův otec, když předtím postavili vesničany před jedoduchou volbu – buď prodáš nebo ťurma (vězení). Prodali všichni. Překvapivě. Ale zpět do Svaneti.

Je dobré vědět, že jsi stále na hlavní cestě…

Díky obtížnému přístupu a tím i přirozené izolovanosti si Svanové udrželi po staletí předávanou řeč, velmi svéráznou hudbu a jistý umělecký talent. Hlavní důvod pro návštěvu je však dechberoucí malebnost prakticky každého místa, všude, kam se podíváš. Síla věků je tady patrná a doslova se jí můžeš dotknout. Pravými perlami na svanském zážitkovém náhrdelníku jsou starodávné vesnice, bohužel mnohdy s několika posledními obyvateli. Mnoho původních obyvatel totiž odešlo za podstatně lehčím životem do údolí a na jih Gruzie a zbavilo se tak donedávna těžké ekonomické situace a především zimního období, které zde trvá šest měsíců, kdy třímetrová sněhová nadílka není nikterak výjimečná.

Po dlouhých dnech nemusíme nikam spěchat, a tak v deštivém dni projedeme Zugdidi, město v podhůří Svaneti, a jasnozřivě nacházíme klidné místo u jezera Jvari.

Cesta je sem dolů sjízdná jen s velkou obezřetností, moc místa tady není, ani rovinka, ale srovnáme Defíka několika kameny podloženými pod koly.

Srovnáno. Tedy téměř.

Chytáme ryby, jako vždycky bez úspěchu, odpočíváme a večer pak děláme oheň. Je tu boží klid, nikde nikdo a nám ani nepřijde, že ještě před několika lety byla návštěva Svaneti téměř stoprocentní pozvánkou pro lupiče, kteří zde běžně přepadávali.

Po několika hodinách neúspěšného lovu se shodujeme, že jezero Jvari bude zřejmě sladkou verzí Mrtvého moře…:-)

Druhy den ráno se obezřetně otáčíme na uzoučké skorocestě a vyhoupneme se zase na cestu. Míříme do Mestie, regionálního centra ve Svaneti a výlet je to opravdu mimořádný. Cesta se vine hlubokými údolími, šplhá na úbočích skal, dobré, tedy nové, úseky se střídají s těmi starými.

Ano maminko, tudy jsem také jel…;-)

Obdivujeme prastaré obranné věže, tak typické právě pro Svaneti. Mnohé z nich jsou staré více než tisíc let, všechny tvoří nedílnou součást domu, se kterým jsou zpravidla spojeny průchodem. Svanské kamenné věže, kterých je v celém regionu přes 170, představují naprosto unikátní kombinaci ve spojení se zelenými loukami okolo vesnic a nad nimi se vypínajícími vcholy hor pokrytými stálým sněhem nebo ledovými splazy. Muži v občinách ještě nosí svanské čepičky, ženy pak místní oděv, ve kterém převládá černá barva.

Na cestě do Mestie

Po pravé straně máme často tak hluboký sráz, že se z toho slabším povahám dělá zle od žaludku. Mizerné úseky cesty, kdy se práší jako na saharském solisku a cesta je definována obřími koly sovětských náklaďáků Zil a Kamaz, střídají úseky nové, o poznání lepší. Routka je lemována malými pomníčky těch, kteří zde zahynuli. Podle tradice by u každého pomníčku měla být lahev s vodkou a několik sklenek, aby pocestný mohl zesnulému připít na počest. Nacházíme ale pouze jeden pomníček, kde něco takového bylo, ostatní jsou bez milosti suché.

Pomníček, jeden z mnoha.

Mestia je skutečně rozvíjející se středisko v gruzínském pojetí. Na ulicích jsou obří jámy prohloubené za dešťů koly velkých nákladních aut, ve městě panuje čilý stavební ruch a dokončované domy připomínají všechno, jen ne chudé chaloupky místních osadníků. Dokonce je tady i informační centrum, ve kterém nám poradili, jak dál z rozkopaného města cestou směrem k našemu dalšímu cíli, údolí Ushguli.

Každý, kdo navštíví Svaneti, nemůže nenavštívít Ushguli. Dostat se sem není úplně jednoduché, poslední kousky dobré cesty jsou zapomenuty kdesi před Mestií a cestovní rychlost rázem klesá na úroveň ostré chůze.

V létě romantická občina. V zimě uzavřená oblast.

Máme před sebou téměř padesát kilometrů po téhle cestě, která nás zavede do konglomerátu čtyř vesnic tvořících Ushguli, rozkládajícího se v údolí Enguri. Cesta je, jak to říci slušně, nepříliš dobrá. I jinak odolný Defik začíná vydávat neznámé zvuky a vyjadřuje tak nesouhlas nad zběsilým namáháním v krutu, kterému jej vystavujeme.

Míjíme skupinu izraelských driverů, kteří na otázku, zda budou spát někde po cestě, odpovídají „hope not“ a tváří se dost vykuleně. V občině Chajchaši nacházíme slušné místo na spaní, po dohodě s místními opatrně zajíždíme ke staré škole u dravé řeky, padá tma a tak tady dnes zůstaneme.

I tady je patrné stěhování původních obyvatel.

Večer jdeme s becherovkou na návštěvu iniciovanou našimi hostiteli, v prima atmosféře nahrazujeme nedostatek slov obratnou gestikulací, dostáváme znamenité bramborové placky s čerstvým sýrem a kolem půlnoci ještě čerstvé chačapuri, chléb s domácím kravským sýrem, rovněž znamenité.

Dejv neumí ani slovo rusky. Přesto byla zábava v plném proudu…

Zauri , pán domu, nám říká, že do školy chodilo ještě před pár lety 140 dětí, ale teď jen 6, ostatní se s rodiči odstěhovali na jih za snadnějším životem. Mladí neumí rusky a jejich školní němčina za mnoho nestojí, přesto se daří komunikovat. Je to zvláštní; v domě starém několik stovek let, s miniaturní a primitivní kuchyňkou a malým obýváčkem, žije deset lidí ve skromných podmínkách. Na druhé straně je k dispozici satelitní televize a občas dokonce i internet, Zauri má na dvoře zaparkovanou solidně vyhlížející Toyotu.....

V kuchyni.

Zima je tu opravdu tvrdá, minimálně pět měsíců se nikdo nikam nedostane, nesmíš být nemocný, rodit, mít problémy se zuby, nic. Zauri a jeho rodina žijí z vlastních zásob, mají maso, zeleninu, mouku, k prostému životu to stačí.

Becherovka vypita, jdeme spát.

Kolem sedmé ráno mě probouzí klepání na okénko, mžourám ospalejma očima ven a vidím Nanu, buchetku, co s námi včera seděla u Zauriho a krom jiného i jeho (svobodnou) dceru. Celkem jí to sekne, ale ve Svaneti nikdy nevíš, tak neotvírám…Dejv to samozřejmě zaspal, jako vždycky.

Historku jsem o dva týdny později probíral s náhodnými vodkopivními bratry dole v Kobuleti. Potvrdili mi, že je lepší si ve Svaneti nic nezačínat s místními, nikdy nevíš, bratříčku, jak by to mohlo dopadnout… možná přeháňky, nevím. Každopádně před nedávnými věky panoval ve Svaneti přísný zákon pohostinnosti. Host do domu byl opravdu pán v domě, dokud nepřekročil pravidla. Pokud se ve stísněném prostoru přitiskl více k domácí dívce, mezi kterou a jím ležel meč, sťali mu tím samým mečem ráno hlavu. Mimo dům, dům je hrad pohostinnosti. Prý, nevím, moje hlava sedí pevně na krku…

Cestou do Ushguli.

Po dalších třech hodinách jízdy máme za sebou 27kilometrů a dosahujeme Ushguli, jež je považováno za nejvyšší místo v Evropě, které je permanentně obývané. Jasně zelená barva trávy na loukách dává vyniknout temným kamenům prastarých svanských věží, jejichž koncentrace je právě v této oblasti největší. Věže se využívaly jako dočasný úkryt během různých konfliktů, včetně krevní msty, pro kterou se v tomhle kraji nechodilo nikdy příliš daleko. Majitel s rodinou nanosil zásoby do věže, dosahující mnohdy výšky přes dvacet metrů a mající až čtyři patra, vchod pečlivě zabarikádoval a počkal, až se situace uklidní.
Nad údolím se majestátně tyčí hora Šchara, často se skrývající v mracích a odhalující pouze úpatí pokryté sněhem a ledem. I tady, v Ushguli, už jsou zřejmé známky opatrně se rozvíjejícího se turismu, ale díky bídné cestě jsou to zatím signály slabé.

Ushgulské pastorále.

V Ushguli se cestovatelé zpravidla dávají doprava cestou do údoli, podstatně pohodlnější než námi zvolená „objížďka“ přes Zagarský průsmyk. Nám to jde pomalu, ale litovat není čeho – na tu spoustu přírodní krásy jsme v opuštěném kraji úplně sami.

Jo, trochu jsme se báli…

Chvílemi jde neřidič pěšky, auto stejně nejede rychleji. Routka je dost masakr, ale kolem čtyř odpoledne jsme na nejvyšším bodu dnešní cesty, průsmyku Zagar (2623–30m.n.m, podle nálady GPSky). Mraky se prohánějí všude kolem nás, občas prší, občas se otevře výhled na obrovské štíty hor nad námi, někdy i zahlédneme samotné vrcholy pokryté věčným ledem.

Průsmyk Zagar, 2623 m.n.v..

Začínáme se smýkat opět dolů do údolí. Jde to pomalu a dneska to nebude o počtu ujetých kilometrů, jako spíše o výškových metrech.

Jde to opravdu pomalu, ale není kam spěchat.

Během dalších čtyř hodin opatrné a vyčerpávající jízdy klesáme o 1400 výškových metrů a nacházíme plácek na nocleh. Navigace hlásí 56,3 ujetých kilometrů za 13 hodin.

Jsme dlouho vzhůru, vracíme se v duchu do Svaneti, čarokrásného místa, kde život má (zatím) ještě jinou dimenzi. Drahokamy hvězd pomalu rozsvěcují svá světélka, řeka vedle nás monotónně hučí, jsme daleko od domova, přesto štastni…

Michal Benátský