Hurá do Křečhoře

Často vídám fotky z válečných rekonstrukcí, přičemž ty dnes tak rozšířené z druhé světové války nemám moc rád; asi proto, že se nerad koukám jak na esesácké, tak na sovětské uniformy. Mám rád podstatně starší historii, snad i proto, že je vše tak dávno, že už může vypadat tehdejší realita snad i romanticky. Možná za mou zálibu v dějepise mohou léta strávená na střední škole na okraji Českého ráje, kde minulostí dýchá snad každý kámen, boží muka, zřícenina…

Z té doby také pochází vzpomínka, která se mi při těch zprávách vynořila z podvědomí – jednou jsem opět odjel z internátu načerno nikoli domů, na víkendovou odjezdovku (byla sedmdesátá léta a stálo dost úsilí, aby se na to nepřišlo), ale vandrovat po té krásné krajině. Večer mě zastihnul kousek za Jičínem, u starého vojenského hřbitova, kde své kosti složili vojáci z jiného velkého konfliktu, který se prohnal krajem – prusko-rakouské války v létě 1866. Měl jsem jenom dvě deky a igelit pod sebe a nebe nevypadalo nejlíp; hledal jsem nějaký azyl, kdyby v noci přišla bouřka.

Přenocoval jsem na pískovcové desce před dveřmi kaple starého vojenského hřbitova. Po setmění jsem měl tak divné pocity, že se jsem se bál otočit zády do volného prostoru a raději se přitiskl zády ke dveřím. Oči se podvědomě stáčely do tmy. Dojmy umocňovalo mihotavé světlo svíček, tu a tam zapálených mezi hroby a u pomníku. Nakonec jsem usnul a zdál se mi sen, jak sedím u ohně s muži v uniformách, je před bitvou a my si povídáme o domově. Byl to hodně živý sen a jak se mi sny zdají málokdy, utkvěl mi v paměti. Určitě jsem si ráno oddechl a byl rád, že je světlo a mohu jít dál, do živého světa.

Ten pocit se při pohledu na uniformy v televizi oživil a já se rozhodl, že se do Křečhoře podívám. Vzal jsem si láhev s vodou, foťák a dva objektivy, jablko a tatranku a odjel směrem na Kolín.

Sedmiletá válka

Osvětlovat data sedmileté války a přesný průběh událostí snad nemusím, zájemce si je může najít na internetu, kde je toho k přečtení dost. Snad jen zdůrazním, že to byl vlastně první velký celosvětový konflikt, válčilo se na bojištích Evropy, Asie i Ameriky. Pro nás je zajímavé, že výsledek mohl změnit vývoj v českých zemích: kdyby pruský král Fridrich II. zvítězil nad rakouskou císařovnou Marií Terezií, kdoví, jak by to dopadlo s integritou českého království. Existovaly plány na odtržení většiny Čech od Rakouska, které už dříve přišlo o velkou část Slezska.

Zajímavé také je, že na straně Prusů bojovala řada potomků pobělohorských exulantů, přestože Fridricha II. určitě nelze podezírat z plánů na návrat předbělohorských poměrů… Válka se zprvu pro Rakousko nevyvíjela nejlépe, v květnu byla jeho armáda poražena u Štěrbohol a velitel rakouských rezerv, maršál Daun, byl poslední nadějí, jak zabránit Prusům v tažení na Vídeň. Bitva se zpočátku vyvíjela lépe pro Fridricha II., přestože v kritické době večer 19. června 1757 poslal maršál Daun do útoku zálohu jezdeckých pluků, které se však povedlo Prusům obklíčit.

V této chvíli požádal velitel dragounského pluku, složeného z mladých, řádně nevycvičených vojáků, plukovník Thiennes hraběte Dauna, aby mu dovolil zaútočit a rozrazit obklíčení. Daun svolil až po naléhání se slovy: „Stejně se svými holobrádky nic velkého nedokážete!“. Plukovník Thiennes jeho slova zopakoval svým vojákům a vyzval je: „holobrádkové, ukažte, že umíte kousat i bez vousů“. Útok holobrádků skutečně způsobil v bitvě zvrat, Prusové v panice začali utíkat. Mimochodem, na paměť vítězství žádný příslušník tohoto dragounského pluku nenosil až do konce trvání habsburské monarchie vousy…

Pruský král Fridrich II. od armády odjel, aniž předal velení svým generálům, občas to tak nejvyšší dělají. Dobové kroniky zachytily, že se při svém útěku od Kolína zastavil až v Nymburce, kde usedl na kašnu a rozplakal se. I monarchové někdy projeví city, když prohrávají… Jeho do té doby zdánlivě neporazitelná armáda přestala existovat… Výsledky bitvy byly zdrcující, ztráty činily až 40% stavu. Tím se zapsala mezi nejkrvavější střety své doby. Pro naše předky to znamenalo podstatně mírnější vývoj v rámci habsburské monarchie, národní obrození, atd. atd., ale to už je jiná historie.

Kolečko po bitevním poli

Pod Křečhoř jsem přijel v poledne, tři hodiny před zahájením hlavního sobotního programu. Času bylo dost a tak jsem se prošel polními cestami a přes louky po historickém bojišti. Nejzajímavější, kromě rakouského velitelského stanoviště v Křečhoři, je určitě kopec Bedřichov poblíž obce Vítězov, s pruským pomníkem na vrcholu, odkud měl podle neověřené legendy sledovat průběh bitvy pruský král. Pozorovatelna tam ale určitě byla. Tady kupodivu nebyla ani noha, ani jeden věnec.

Hezká procházka, vychutnával jsem poklid horkého letního dne v milé, typicky české krajině. Okruh v délce asi deseti kilometrů jsem zakončil v Kamhajku, kde je rodný domek slavného českého zápasníka Gustava Frištenského. Přišel jsem právě včas na slavnostní zahájení hlavního sobotního programu, na louku u rakouského pomníku. Místo samo je krásné, vyvýšeno nad okolní krajinu, s dalekými výhledy. Dokonce jsou prý odtud za jasného počasí bez oparu vidět krkonošské hřebeny. V ovocném háji poblíž stál vojenský stanový tábor. Organizátoři se snažili navodit opravdovou atmosféru tehdejší doby, do nejmenších detailů, včetně jídla podle historických vojenských předpisů, nástrojů, výstroje. Celé to místo vypadalo útulně domácky, vedle ohraničená louka na bojové ukázky, opodál u hřbitovní zdi pár stánků s občerstvením.

Než to začne

Příjemně mě překvapilo, že je režie velmi kultivovaná, pietní a že se takové akce účastní i vojenští přidělenci zemí, jejichž předci zde bojovali a zemřeli – rakouský a německý, na své padlé předky prostě nezapomínají. Zástupce naší armády samozřejmě chyběl, asi má jiné starosti. Po slavnostním nástupu jednotek a nezbytných projevech starosty obce a dalších osobností, několika salvách z děl i pušek, následoval slavnostní průvod vesnicí, s plnou parádou všech jednotek, za víření bubnů, s panovníky obou válčících stran, k velké radosti místních dětí.

Netušil jsem, že tyhle historické spolky jsou po vojensku organizovány, mají svá čísla, prapory a velitele a že za tím vším stojí namáhavá práce. Tihle vojáci se mi líbili i proto, že křečhořská rekonstrukce klade důraz na důstojné uctění památky padlých vojáků, nikoli na předvádění se. Je to určitě dáno také osobním přístupem organizátorů, v čele s Ing. Jiřím Sissakem (Obrist IR Teutschmeister 1757 – http://www.kolin1757.com/ ).

Po rozchodu měli vojáci chvíli času na odpočinek v táboře, kam samozřejmě zavítala i řada diváků. A bylo toho hodně k vidění – jak to vypadá ve stanech, na čem se spalo, jak se v takovém vojenském táboře vařilo, jak s vojáky žily i jejich ženy a děti, jak se čistily zbraně a chystala výstroj. Největší úspěch u dětských diváků slavila dřevěná klec, do které byla za trest zavřena neposlušná dcera jednoho vojáka (samozřejmě jenom jako).

Před bojem je třeba se pořádně posilnit

To byla pro mne asi nejzajímavější část dne – procházet se táborem a všechno to vidět zblízka. Ochutnal jsem pravý vojenský komisárek, pečený podle dobových vojenských pruských norem, vyzkoušel jsem i směs brambor, masa, cibule a sádla. Jen to pivo v korbelech bylo současné (ale dobré, svijanské). Kořalka však vypadala stoprocentně dobově.

To prkénko, pravda, není právě dobové, ale trojnožka a pánev ano, jídlo báječně vonělo a nejen vojákům ze stanu, o který se starala tato markytánka, se sbíhaly sliny.

Každý jedl, kde se mu líbilo, někdo o samotě, někdo ve společnosti spolubojovníků, na zemi nebo u stolů, narychlo sroubených při stavbě ležení. Cínové nebo dřevěné nádobí, lžíce, všechno bylo takové, jako kdysi.

Atmosféra pravého vojenského tábora dýchala odevšad. Vojáci odpočinek potřebovali, vždyť bylo vedro jako kdysi před bitvou a oni už měli za sebou dva dny náročných akcí při ukázkách v okolních vesnicích. Program je vždy třídenní.

Moc se mi líbilo, že mezi vojáky byli staří, mladí, dívky, Češi, Němci, Rakušané, Poláci, prostě neuvěřitelná parta. Potomci kdysi bojujících národů jsou dnes přáteli a to je dobře.

Bitva

V šest večer na louce vedle tábora začala bitva. Přiznám se bez mučení, že mne vlastní bojové ukázky příliš neberou, jednak stojí všichni diváci za páskou, aby se k něčemu nepřimotali, a moc přes sebe nevidí, jednak je to trochu komické počínání (naštěstí), skutečná bitva je o něčem jiném. Více se mi líbí ty věci okolo.

Domeček uprostřed představuje vesnici, o kterou Prušáci sváděli boj s rakouskými vojsky. Po bojišti nebylo radno příliš běhat, všude jsou v trávě schované nálože, které postupně vybuchují.

Střílející děla dávají pěkné šlupky, dělostřelec bez vaty v uších riskuje poškození sluchu. Docela by mě zajímalo, co si do uší strkali kdysi doopravdy.

Nakonec jsme ty ošklivé Prušáky donutili k ústupu. V té době ještě měly obě armády srovnatelné zbraně, až v roce 1866 doplatí Rakousko na lpění na zastaralých předovkách, zatímco Prusové již budou používat moderní a šestkrát rychlejší zadovky. Rychlé nabití po výstřelu – to byl docela kumšt.

Rakouskou jízdu, která rozhodla bitvu, představoval tento koník se svým krásně vyšňořeným důstojníkem. Když ho Prusové uviděli přijíždět s tasenou šavlí, prchli v panice.

Aby bylo jasno, co se děje na ukázkovém bojišti, bylo vše náležitě moderováno. Diváci se tak mohli dozvědět, jak ve skutečnosti bitva probíhala. Mimochodem, opravdová bitva se odehrála na loukách tam dole, v pozadí je obec Vítězov. Ještě dnes nalézají zemědělci při podzimní orbě různé artefakty.

Střípky z ležení

Jak už jsem napsal, samotná bitevní ukázka, i když trvala dost dlouho, přes hodinu, pro mne nebyla tak zajímavá, jako život ve vojenském ležení. Na vojácích bylo vidět, že mají radost z toho, že už je po všem, opadlo soustředění a po závěrečné přehlídce vítězů před panovnicí a diváky už se mohli věnovat sami sobě.

Líbilo se mi, jak organizátoři mysleli i na drobné detaily, například občerstvení pro panovnickou rodinu – jahody a šampaňské. Jen ty nehty asi opravdová markytánka měla poněkud jinačí..

Musí být dost namáhavé, přežít ty tři dny manévrů, pochodů a šarvátek, zvláště když je takové vedro, jako letos. Ale švarná dělostřelka (dělostřelkyně,… nebo jak se to má říct správně) to nakonec zvládla.

V táboře byla spousta dětí, některé měly velmi precizně provedené uniformy, třeba jako tento hoch. Občas mi zůstává rozum stát, když vidím malé prcky navlečené do nacistických uniforem, ale tohle mi kupodivu nevadilo.

Den je dlouhý, všechny ty nástupy a pochody, ale když má maminka markytánka takový hezký žebřiňáček (v podobných se tenkrát opravdu vozila nejen drobotina, ale i peřiny a další věci), mohou si děti i schrupnout, když na ně dolehne únava.

Zmrzlinka potěší, i když to asi není moc dobové. Ještě že nedaleko tábora stojí na louce všechny ty stánky se vším možným a lze se příjemně občerstvit v tom vedru. To kdysi vojáci neměli.

Vše by mělo být původní, oblečení, doplňky i jídlo, ale někdy to prostě nejde. Přece jenom, civilizace v tomto ohledu poněkud pokročila a s těmi kočárky to není jednoduché a sluneční brýle jsou potřeba.

Po boji je čas si všechno mezi sebou ukázat, pokecat, jak to proběhlo, kdo má jakou zbraň, uniformu. A je také čas zajít na pivo, přítel, nepřítel, všichni společně.

Nápadnou složkou rakouské armády byly uherské jednotky. Tenhle bojovník mne ale trochu zklamal, Uher to prostě nebyl, mluvil jenom česky. Ale uhersky opravdu vypadal. Dal jsem si na jeho počest pravé slovenské halušky.

Vítězná Marie Terezie v euforii po bitvě se svými vojáky rozebírala, jak jim to šlo a evidentně byla spokojena. Bodejť ne, když právě odvrátila katastrofu a zachránila říši od naprostého kolapsu. Když uvážíme, co všechno kromě panování stihla, včetně porodu 16 dětí, byla to prostě schopná žena a pragmatická sankce jejího otce tah, který vyšel skvěle.

Na konci dne bylo třeba postarat se o celou naši jízdu a pak už pomalu chystat spaní pro děti. Dospělé čekal dlouhý večer plný zábavy, jídla, pití a tance, debat u táborových ohňů.

Za rok na shledanou!

Cestou dolů k autu jsem už jen vyfotografoval důstojníka vítězné armády, hledícího v tichém zadumání od rakouského pomníku na rozlehlé bojiště pod křečhořskou výšinou. Snad se za rok opět potkáme, pane veliteli!

Moc se mi odtud nechtělo, atmosféra mě chytla a večerní zábava lákala. Měl jsem však volno k opuštění rodiny jen na ten jeden den. Nazítří, v neděli, celá sláva pokračovala velkou polní mší a odhalením nového ossaria, bohužel už beze mne. Možná se tam ale podívám příští rok, kdy výročí bitvy připadne na sobotu (a v sobotu se bitva skutečně odehrála).

Líbilo se mi, že to nebylo ani velké, ani malé, zkrátka příjemně domácké, venkovské. Stále si asi budu myslet o „hraní na vojáky“ tak trochu své, jedno ale obdivuji – obrovské zaujetí celých rodin svým koníčkem. To se pak hra mění na krásná setkávání přátel se stejnými zájmy, na večery v táboře, romantiku táborových ohňů… a o tom to prostě je.

Jak se fotilo

Z fotografického hlediska jsou tohle dost vděčné akce. Pokud se fotografovi podaří dostat hodně blízko (k tomu je nejlépe stát se něčím jako oficiálním fotografem, prostě požádat organizátory o akreditaci, aby se nemusel tlačit v davu), lze si užít reportážní orgie, vše se rychle mění a neopakuje (munice je drahá). Fotograf musí reagovat rychle, musí umět bleskově komponovat, pozná, jak dobře ovládá svou techniku – na hledání, kde se co nastavuje, prostě není čas. Je to ráj detailů, barev a tváří. Akce tohoto typu lze brát jako vítanou průpravu pro reportáže, nezaškodí si vyzkoušet, jestli je člověk vůbec schopen donést domů zajímavé fotky v množství větším než malém. Méně průbojné povahy se naučí, jak překonat ostych a stát se na chvíli paparazzim, protože tihle lidé bývají k fotografům vstřícní.

Použil jsem dva objektivy (24–70/2,8 a 70–200/2,8) na těle Nikon D700, stačilo to bohatě na většinu situací. Užilo by se určitě i delší sklo, ideálně čtyřstovka, na detaily z boje, ale pořizovat si ji by mělo smysl, když už by se tím člověk měl zabývat častěji. Na snímky širokoúhlým objektivem jsem zhusta nasazoval přechodové filtry, kvůli dost ostrému světlu na obloze. Na aparátu jsem střídal plný manuál a režim priority clony, podle scény, s měřením expozice buď na plošný matrix s korekcí expozice nebo na rozšířený střed (snímky v protisvětle). Nafotil jsem asi 300 snímků k dispozici organizátorům akce.

A proč o tom píšu? No, chtělo se mi… :) … rád čtu na různých webech články o zážitcích spojených s fotografováním. Tady mi tahle kategorie mezi všemi těmi výběry trochu chybí, proto jsem si prostě článek napsal sám. Pokud byste měl někdo chuť občas spáchat něco podobného, bylo by to hezké. Krásný, pokud možno neuvařený letní den přeji!

Marian Gavlák