Ateliér tvůrčí fotografie - Zhodnocení tématu Moje oblíbená kniha

Tu noc všichni vyšli ven a dívali se na oblohu. Nechali večeře nebo mytí nádobí nebo oblékání do divadla, vyšli na ne už docela nové verandy a pozorovali odtamtud zelenou hvězdu Zemi. Byl to úplně bezděčný počin. Udělali jej všichni, aby lépe porozuměli tomu, co před chviličkou slyšeli v rádiu. Tamhle je Země a na ní začíná válka. Tamhle na Zemi začíná válka a jsou tam statisíce maminek, babiček, otců, bratrů, tet, strýčků, bratranců a sestřenic. Stáli na verandách a snažili se uvěřit v existenci Země právě tak, jako se kdysi pokoušeli uvěřit v existenci Marsu; teď byl problém opačný. Země byla prakticky mrtvá, byli odtamtud pryč už aspoň tři nebo čtyři roky. Vzdálenost působila jako anestetikum. Sto deset miliónů kilometrů vesmíru člověka otupilo, uspalo mu paměť. Zemi zbavilo lidstva, vymazalo minulost a nechalo lidi klidně pokračovat v práci tady. Ale teď, dnes večer, mrtví povstali. Země se zase zalidnila, paměť se probudila a milióny úst šeptaly: Copak asi dneska dělá na Zemi tenaten? Co je asi s tímhle a s tamhletím? Lidé na verandách se vzájemně po očku pozorovali.

V devět hodin to vypadalo, že Země vybuchla, vzňala se a hořela.

Lidé na verandách vztáhli ruce, jako by chtěli oheň zdolat.

Čekali.....

Jsou knihy natolik působivé, že jejich kouzlo nezeslábne ani za desítky let. To, že už jsou mimo „módní vlnu“, při jejich čtení vůbec nevnímáte a s chutí se k nim vracíte znovu a znovu. Takovou knihou je pro mě Marťanská kronika. A pokud bych si měl k ní představit obálku, tak s tajuplným obrázkem od Františka Richtera.

„Jonathane, vzpomínáš si, jak jsi mi jednou vyprávěl, že máme milovat Hejno natolik, abychom se k němu vrátili a pomohli mu s učením?"

„Pamatuju."

„Nechápu, jak můžeš mít rád dav racků, kteří tě před chvílí chtěli zabít."

„O tohle přece vůbec nejde. Nemáš přece rád nenávist ani zlo. Musíš to zkoušet tak dlouho, až uvidíš opravdového racka, dobro v každém z nich, a pomůžeš jim, aby si je uvědomili sami. Tohle mám na mysli, když mluvím o lásce. Když si vyzkoušíš jak na to, je to legrace.

Vzpomínáš si například na jednoho divokého mladého racka, jmenoval se Lynd. Byl tenkrát novopečený psanec, ochotný porvat se s Hejnem třeba na smrt, jen aby si mohl začít budovat vlastní peklo na Vzdálených útesech. A dneska si připravuje vlastní ráj a ještě s tím pomáhá celému Hejnu.".....

Nádherná ilustrace Tondy Motáně mě přivedla k tomu, abych si knihu Jonathan Livingstone Racek znovu přečetl a připomněl si to úžasné spojení člověka s přírodou. Jsme příroda sama, proto podobenství o racku Jonathanovi, o lidech-ptácích, není nijak vzdálené. Volání po naplnění lidského života, po svobodě, lásce a nenásilné lidské síle, takového volání není nikdy dost. A zvlášť, je-li zatajeno v současné básnické próze. Myšlenka díla Richarda Davida Bacha spočívá v tom, že si nemáme všímat společnosti a máme dělat to, co si myslíme, že je správné, co chceme a co máme rádi.

Co je to s tebou dnes, má bědná Múzo múz?

Hned zrána oči žhnou, jsou plné nočních zdání,

jsou propadlé, tvá pleť je z šílenství, je z hrůz

tak studených jak led a němých do skonání…

Temně působivá ilustrace Elišky Vorlové ladí dokonale s tragickým vyzněním Baudelairovy poezie. Básníkův rozervaný život se odráží v jeho verších a vyjadřuje rozpolcenost básníka mezi zlem a potěšením, splínem a ideálem. Ve své básnické sbírce Květy zla ukazuje svět tak, jak ho vidí. Domnívá se, že jedinou možností, jak uniknout ze zajetí nudy a bolesti je nalézt krásu v oblasti zla… (a jako bych to tu už zažil, ještě teď mi v uších zní skučení pekelníků… brrrrr)

Třicet pět let balím starý papír a knihy a žiji v zemi, která patnáct generací umí číst a psát, bydlím v bývalém království, kde bylo a je zvykem a posedlostí trpělivě si lisovat do hlavy myšlenky a obrazy, které přinášejí nepopsatelnou radost a ještě větší žal, žiji mezi lidmi, kteří za balík slisovaných myšlenek jsou schopni položit i život. A teď všechno se to opakuje ve mně, třicet pět let mačkám zelený a červený knoflík mého presu, třicet pět let ale i piju džbány piva nikoliv pro pití, já mám hrůzu z opilců, já piju, abych napomáhal myšlení, abych se líp dostal do samotného srdce textů, protože to, co já čtu, to není ani pro zábavu, ani abych si ukrátil dlouhou chvíli, nebo dokonce abych líp usnul, já, který žiju v zemi, ve které patnáct generací umí číst a psát, já piju, abych ze čtení dostal třasavku, protože já sdílím s Hegelem ten názor, že ušlechtilý člověk je málo šlechticem a zločinec málo vrahem. Kdybych já uměl psát, napsal bych knihu o větším štěstí a o větším neštěstí člověka. Knihami a z knih jsem se poučil, že nebesa nejsou vůbec humánní a člověk, kterému to myslí, tak také humánní není, ne že by nechtěl, ale že to odporuje správnému myšlení. Pod mýma rukama a v mém hydraulickém lisu hynou vzácné knihy a já tomu proudu a průtočnosti nemohu zabránit. Nejsem víc než něžný řezník…

Báječná až grafická zkratka Milana Pernického dává tušit, že se nechal inspirovat Hrabalovým dílem Příliš hlučná samota. Kdo by neznal svérázného baliče papíru s prapodivným jménem Haňťa, jak v laskavém přítmí své lisovny spřádá alkoholem podnícené myšlenky a tiše vytváří v lisu své umělecké dílo – balíky sešrotovaného papíru, kde jsou vedle sebe vzácné knihy i krvavé papíry z jatek. Děj se odehrává v Praze za socialismu, v době, kdy byly mnohé knihy zakázány, často ničeny a díky lidem jako byl Haňťa se některé zachovaly…

Jak můžeme cokoliv změnit? Jak to udělat, aby násilí ve světě ubývalo a nikoli přibývalo? Můžeme se ptát i na osobnější úrovni. Jak se mohu naučit komunikovat s někým, kdo mi ubližuje nebo kdo ubližuje jiným lidem? Jak mohu s někým mluvit tak, aby to vedlo k opravdové změně? Co dělat, aby se v potenciálně ostré výměně názorů nestupňoval náš vztek a agresivita? Jak komunikovat od srdce k srdci, aby zablokovaná situace zase začala proudit? Jak komunikovat, aby se zamrzlé, zdánlivě nenapravitelné a odjakživa agresivní vztahy začaly projasňovat a naplňovat vzájemným soucítěním?

Veronika Bahnová se ve svém cyklu fotografik inspirovala velice zvláštní knihou Když ztrácíme půdu pod nohama, která asi ne každému bude vyhovovat. Napsala ji Pema Chördön, americká buddhistická mniška a obsahuje praktické rady a vedení, jak pracovat se svým strachem, pěstovat odvahu a probouzet soucit ve svém srdci. Prastará moudrost buddhistických učení je nám tak nabídnuta k reálnému využití v našich podmínkách.

Táhlý výkřik byl hlasitý, ale nepoznala, kdo to byl. Skoro jako by se jí ten hlas vysmíval. Klopýtala, aby mu utekla co nejdál, zakopávala o zkroucené kořeny a křičela, když se jí ovíjely kolem nohou. Zmítala sebou, kopala kolem sebe, lezla po čtyřech, aby se osvobodila…

Země zahřměla. Rozevřela se a odhodila ji zpátky. Ze země vyrostl velký šedý kámen a vedle něj druhý. Vznikla tak omšelá brána, kterou prosvítalo tajemné světlo z jiného světa.

Hlavu skloněnou, rvala se s krutým zimním větrem, rukama se snažila od mrazivého kamene odtrhnout. Všude kolem ní vyrůstaly do noci monolity a zjizvené kmeny stromů. Vracející se mrtví. Vracející se minulost, která ji chtěla chytit do pasti a stáhnout do lesa.....

Podle Holdstocka, autora knihy Les mytág, má každý kopec hlíny, každý kámen a každý strom ducha nějakého věčného mýtu. Mýtus musí být podmanivý, aby přežil. Svět lesa mytág podmanivý je. A je plný inspirace pro ilustrátory a snílky. Vlado Havranovi se skvělým cyklem fotografik podařilo zachytit přeludy a podivná stvoření – mytága – stíny postupně vytvořené našimi sny a nočními můrami. Líbí se mi všechny a tak bylo těžké vybrat tu jednu…

Ty, Dášeňko, když už máš kukadla, dívej se před sebe a zkus chodit.” Dášeňka tedy pohnula ouškem, že jako slyší a rozumí, a zkusila chodit. Nejdřív vysunula pravou přední nožičku dopředu, a co teď? “Teď dej dopředu levou zadní,” napovídal jí hlas přírody. Sláva, povedlo se to. “A teď tu druhou zadní,” radil hlas přírody, “zadní, povídám, zadní, ne přední! I ty hloupá Dášeňko, vždyťs nechala ještě jednu nožičku vzadu! Počkej, nemůžeš jít dál, pokud si ji nepřitáhneš; povídám, tu pravou zadní si zastrč pod zadeček! Ne, to není nožička, to je ocásek, ocáskem se nedá chodit. To si pamatuj, Dášeňko, o ocásek se nemusíš starat, ten jde sám za nožičkami. Tak co, máš všechny tlapky pohromadě? No sláva, a teď znovu: vysunout pravou.....

Karel Čapek s úsměvem ve své knize Dášenka popisuje první dny života psa. A nejenže ji celou ilustroval, ale i nafotil. A Martině Matějkové se podařilo obé – spojit fotku a ilustraci do jednoho působivého dílka. A vzhledem k tomu, že tahle krásná knížka kromě života štěněte obsahuje i kapitoly „Jak se fotografuje štěně“, doporučuji k prostudování novým majitelům zrcadlovek.