10 + 1 červnový úsměv

Hm, já taky ne, kámo… Nejen kompozičně výborná fotka, silně graficky zjednodušená, s neuvěřitelně vtipným názvem. Je ze série, tato mi přišla coby důstojný reprezentant (nejen v cyklokrosu či jak se tento let s bicyklem po ruce nazývá).

Poněkud „brutální“ fotka, s kterou se myslím dokáže tak či onak ztotožnit snad každý. Důvěrně známý příběh, důvěrně známé výrazy „nadšení“, které fotograf ironicky glosuje slovy o příjemně stráveném čase v kruhu blízkých. A zbylo místo i na mísy s polooschlými chlebíčky a prázdnými talířky. Soudím, že kdyby byla v barvě (a pěkně saturovaná), nemusel by se za ni stydět ani Martin Parr. Výpověď par excellence…

Tak v první řadě mě rozesmálo zařazení do kategorie sport, když Jiří fotil popelnici :-). O jeho smyslu pro humor svědčí celá řada fotek z Jirkova portfolia, na této nám připravil takovou malou hádanku, protože díky velké hloubce ostrosti (a vtipnému komponování) divákovi chvíli trvá, než se v obraze zorientuje; dokonce se dá vzletně mluvit o „metafotografii“ :-). Název korunuje dílo a já díky této „momentce z basketu“ konečně poznala, jak vypadá takový živelný útok na koš (resp. popelnici).

Naprosto okouzlující až fantaskní momentka. Pán je zřejmě zestárlý faun, který ve svém podivném smutku anebo zmatení z toho, že kolem něho netancují nymfy, jak býval zvyklý, hraje pro tři prázdné židle. Tahle fotografie zanechává na tváři smutný úsměv, nezdá se vám?

Mou lásku ke kočkám jste poznali již při minulých výběrech, tak ani v tomto nemůže chybět nějaká ta čičinka. Tentokrát se mi kromě situace zalíbil moc i vzletný a humorný název: někdo si dává snídani na vidličku, a jiný zase… :-)

Zůstaňme u zviřátek (malakologové mi snad označení prominou). Scéna, kterou nám fotografie nabízí, je z rodu setkání davidů a goliášů a náš malý David by tedy výjimečně neměl šanci, to si upřímně přiznejme; zde se mu ovšem „jako zázrakem“ podařilo neskutečné :-))).

Krásná, výtvarná, oko těšící černobílá momentka ze zoo. Při pohledu na ni mi naskočil známý obraz s detailem Božího prstu vyhánějícího Adama a Evu z ráje… Ale to je konotace vskutku nevhodná, a tak ji napravím malým aliteračním šprýmem:

Chápavý chobotnatec chytře chýlící chobot chystá chřtán chásky FOTOGRAFICKÉ k choromyslnému chechotu… Uff.

Parádní streetko, vtipné samo o sobě, jemuž výstižný název dodal nadsázky.

Líbí se mi, když se na fotografiích „potkají“ dva světy. Pseudojogín „levitující“ a meditující o nepomíjejícných jsoucnech (ovšem za produkci si nechává platit, to zase ohó) versus obyčejný člověk (v literatuře označovaný jako „everyman“), který se zcela přízemně zajímá o výdělek „svatého muže“. A to ani netušíme, co bylo dál, jak ta kontrola vůbec dopadla, zůstává jen úsměv a vědoucné pokyvování hlavou.

Fotografie postavená na nenuceném úsměvu a potměšilé póze, z vydařené Ondřejovy fotosérie z Afriky. Bez ustání přemýšlím: Ví o něm, neví o něm? :-) V ženách se jeden nevyzná… Třeba nám to autor vyzradí.

Autor zádumčivých a temných abstrakcí vzbouzejících existenciální pocity nicoty a úzkosti sem tam přeruší svůj inspirační tok a dodá snímek veselý, svěží a lehký. K létu patří mj. tenis, humorná knížka, komediální filmy pro pamětníky a tato stínovka, která vše spájí dohromady. Jen (si) plejme a při tom se smějme, smích má ozdravný účinek, prý se při něm dokonce hubne, je to vlastně téměř sportovní disciplína (a ty endorfiny!).

A teď si představuju, že fotky zde prezentované přispěly k vaší lepší kondici… to je mi pocit! :-)

V červnovém „plus 1“ bych ráda napravila svou chybu.

Marceliny fotky mám moc ráda, a nejsem sama. Zjistila jsem však ke svému překvapení, že žádnou z těchto živých momentek ze seriálu o trochu jiné „takové normální rodince“, který tu s napětím sledujeme mnoho měsíců a který, troufám si za sebe říct, jen tak neomrzí, ještě v žádném z dosavadních výběrů nemám!

Dnes jsem vybrala momentku ze série „Na křtinách“. Já se při pohledu na tu úžasnou škálu výrazů hlavních protagonistů úplně prohýbám smíchy. Druhá holčička se celá natěšená vesele usmívá do objektivu a pózuje, ta první pohledem a myšlenkami zabloudila do svého světa a vše kolem je jí upřímně šumák, Honzík, jak víme z popisku, s bohorovným klidem, až téměř nezúčastněně, sedl bráškovi (?) na ruku (a jeho pohled jako by vyjadřoval: Proč propánakrále bulíš???!!!), no a Erik řval a řval…

Tohle by žádný scénárista nevymyslel, a my díky Marcelině pohotovosti víme, „jak píše sám život“.