24.08.09 Den sedmý, veget na řece Vjose

Píše David : Ráno připravujeme super bomba vejce se slaninou, když tu nás překvapí zvuk gazíka značky Mytřivbuši s polskou spézetkou. Dávám s nima pokec, zatím co Majk dělá tu úžasnou snídani. Nejdřív to zkouším englicky, ale strejda v gazíku říká, že umí česky, tak mu dávám lekci češtiny s tím, že ať tam nejezdí, že jinak bude v prdeli, čemuž jak se zdá on i jeho líbezná princezna dobře rozuměli. Vyměkli a nechali gazíka na břehu. Až pak Majk poznamenal, že by bylo príma je sledovat, jak se topí jako my. Nu což, nejsme podvraťáci, takže srandu si děláme zase jen sami :)).
Píše Michal : Dejv mě láká, ať se jdu podívat na tu polskou holubici, prej je vážně líbezná. Tož ji decentně omrknu, podívám se na Dejva a začínám přemýšlet o tom, zda jsem si dobře vybral společnost do Albánie. Místo plavých vlasů Dejvova kuželka, žádná hitparáda. Na druhou stranu by asi polská blondýna nepodávala tak solidní výkon při vyprošťování třítunového Defíka, tak se zase uklidňuji.

Dneska to moc nehrotíme, ujeli jsme jen 70 kilometrů směrem na Gjirokaster a nacházíme báječný místo na veget, tak to zapichujeme po sjezdu do koryta řeky Vjosë, vyndaváme markýzu a lebedíme si jako šílený mastňáci. Zkoušíme čapnout ňákou mřenku s obligátním výsledkem, takže nic a jediná změna je, že jsme utrhli dvě třpytky. Dáváme totální očistu těla a ještě se vracíme ke včerejšímu průšvihu, kdy jsme měli namále, páčko jsme byli tak sedmnáct kilometrů od nejbližší vesnice, snad by tam byl i traktor…ale ta vostuda, paní Pincásková…

Jo, ještě jsme viděli cestou v horách dodávku a u ní chlapík stahoval kozu, prostě jen tak, za zatáčkou ji měl pověšenou na kostře plachty a jel jako motorová myš. Milujem Albánii (nejen) za úžasné výjevy, které nám tak štědře nabízí…a dneska si vegetíme, jesus, jak my si vegetíme…

Někdo má veget, někdo zas pere pro oba. Všichni Albánci se mi smáli

Deníček dneska vzniká za velmi pohodlných okolností

Já nezapadnu, říkala mi stařenka nad naším kempovištěm

Večer pak sedíme před Defem na břehu, kecáme o životě, ženskejch a pijem trochu pifko, prostě veget pokračuje i potmě, když tu se na druhé straně řeky objeví poskakující baterka. Chvíli svítí sem, chvíli zase tam, občas se světelný kužel zastaví i na nás a k tomu se přidává světlo hledáčku, který svítí na skálu nad druhým břehem.

„Ty vole, Majkle, to je ňáký divný“, začíná Dejv dělat paniku. Nutno podotknout, že do té chvíle jsem byl v absolutním klidu – ňákej Vendelín lítá jako čamrda po druhém břehu a někdo zeshora blbne s hledáčkem. Sledujeme pohyb postavy s baterkou, která se míhá opravdu neskutečně, ten člověk lítá jako zběsilej po druhé straně. Pak mizí, aby se zničeho nic objevil na našem břehu, ale to už nečekáme a ukazujeme, že máme taky Bateriho přístroj a dokonce nám svítí ještě více než jemu.
Poražen našimi luxy a candelami mizí za rohem a od té doby ho už nikdo neviděl, ani o něm neslyšel.Ano, byl to onen albánský přízrak, kterému pamětníci přezdívají Enver Hodxa.

Uléháme a posloucháme podezřelé zvuky, ale do rána se už nic nestalo a tak jsme zase živí a zdraví přečkali další albánskou noc.
 

25.08.09 Den osmý, řeka Vjose-Butrint(Vutrinti)

Po včerejších strašidlech ani vidu, ani slechu a tak bez obav dáváme snídani, vytáhnu Defa nad údolí relativně jednoduchou terénní vložkou a vyrážíme směrem na Gjilokaster. Cestou míjíme město Përmet(Permeti), potřebujeme doplnit vodu a naftu, tož se zastavujeme. Při té příležitosti projdeme město a dáme si opravdu báječné kafe, prostě dokonalý pressíčko.

Dělám pár fotek lidí, příjemné místo, jako vždycky spousta mercedesů nejrůznějšího data výroby a stavu, mladé holky nosí minisukně a minitrička a intenzivně přemýšlí, co by ještě odložily, aby oko cestovatelovo nervózně pomrkávalo. Starší holubice naopak nehledí na urputné vedro a tvrdošíjně si vykračují po ulicích v černých oděvech, vkusně doplněných černým šátkem.
Je deset ráno a v kavárnách už je hafec lidí, čím se tu živí nechápem, ale něco pochopíme později…

Tradiční a nové, stařík s fajfkou a nový méďa v pozadí.

V okrajové čtvrti Permetu.

Vydáváme se na cestu a kousek za Përmetem se zastavujeme v krásném pravoslavném areálu, vystavěném v letech 2003–2006 za výrazné podpory řeckých pravoslavných. Areál je skutečně mimořádný, je krásně udržovaný a plný náhrobků beze jmen, stejně jako urnový háj je zatím prázdný.

Pokračujeme dál na jihozápad. Dnešní cesta je co se týče kvality silnic naprosto mimořádnou záležitostí, mastíme si to po poměrně kvalitních cestách a do Gjilokastëru vede přímo luxusní silnice, kde Def nevydá ani jeden zvuk prostestu, pohodička. Konečně dorážíme do Gjilokastëru, starodávného města ze 13. století. Přes Dejvův odpor se vydáváme dovnitř města, ty domy s kamennými deskami jako střešní krytinou si prostě nemůžeme nechat ujít. Dejv pořád mrmlá, že už by zase jel, tak ho konejším druhým kafem poblíž mešity pod hradem, tyčícím se nad městem. Dobré kafe toho bodrého chlapíka uspokojí.
Odskočím se podívat do mešity, kam před chvílí muezzin svolal věřící, ale moc jich tady není, ono to obecně s náboženstvím v Albanii moc nepřehánějí.

Tady bych udělal malou odbočku – když jsem se ptal jednoho architekta na lodi z Komanu, jak to vlastně je s náboženstvím v Albánii, odvětil, že praktikujících lidí, bez ohledu na druh náboženství, zejména ve městech už mnoho není. Lidé sice uvádějí, že jsou muslimy či křesťany, ale jen podle svého původu a v praxi nenavštěvují ani mešity, ani kostely. Jiná situace je na vesnici, zejména v horských oblastech, kde náboženství je často jedinou útěchou v nepoměrně těžším životě než jaký je ve městě. Konec odbočky a zpět k cestě.

Dejv se seznamuje na benzínce s profesorem literatury na universitě v Tiraně a Butrintu, mimo jiné také vlastní (profesor, ne Dejv) továrnu na zpracování ovoce do limonád. Zná dobře Haška a Kafku, intelektuální témata pro Dejva jak dělaná – za svůj život přečetl krom povinné literatury na základní škole ještě životopis Reinholda Messnera. Oba pánové stráví několik minut diskusí o umění a poesii především, co Dejv neví, to si v pohodě domýšlí. Lehce tuhnu v autě a přemýšlím, co tam ten chlap může tak dlouho dělat. Nádavkem pak fasujeme dvě naprosto skvělé broskvové limonády, díky, Franzi a Jardo!

Natahujeme to směrem na Sarande, největšího albánského přístavu a jsme šokováni rekreačním duchem města, tak odlišného od toho, co jsme zatím viděli. Vůbec nás neláká se pohroužit do víru turistického dění a město jenom projíždíme bez zastávky. Po dalších 40km dojíždíme do našeho dnešního cíle, Buntrintu.

Kdo chce jet dále na jih, musí použít prám. Byl za babku a jen pro nás.

Pokoušíme se najít několika zkusmými a poměrně ostrými offroadkami vhodné místo na přechrup, ale nedaří se. Jedna z cest nás zavedla na naprosto otřesné místo, stoupali jsme olivovým hájem na kopec a kojili se nadějí, že za kopcem bude přístup k jezeru, jež se tam opravdu nacházelo. Na kopci cesta bohužel skončila a my se ocitli na naprosto příšerném místě, polorozpadlé chatrče a v nich nikdo, v rozpadajících se chlívcích kvičela zdivočelá prasata, všude kolem pobíhali psi s vyceněnými tesáky, žádný člověk. Těžko se to popisuje, ale byla v nás malá duše, spíše dušička. Depresivní plac.

Nacházíme se doslova pár kilometrů od nejjižnějšího místa Albánie a tak jsme rádi, když díky jasnozřivé četbě krajiny nacházíme opravdu luxusní místečko mezi poli a kopci. Parkujeme Defa, zkoušíme chytat ryby a daří se – Dejv čapne dvě čudly, ale jsou to prciny, tak jim pak férově dáváme svobodu a k večeři se odbýváme. Jsme vysušení jako kůže albánské kozičky a docela utahaní.

Jedeme ku dnešnímu noclehu, ovčák nám děla cestu.  

26.08.09 Den devátý, Butrint

Znalci Albánie budou asi remcáním vyjadřovat jistou nevoli, ale na antické památky, kam směřují kroky prakticky všech turistů v tomto kraji, dneska pečeme. S povděkem přijímám Dejvův nábrh, že se dneska budeme flákat, chytat lelky, ryby a bronz na našem ideálním místečku.

Lovíme ryby, celkem to jde, já rybářskej Vendelín jsem chytil šest kousků a Dejv jen jednoho, inu Mistr se nezapře a když máš talent – tak na všechno. Dneska se zkrátka nic neděje, vegetíme, i to je koneckonců jeden z důvodů, proč jsme tady. Kilometr a půl od řeckých hranic si užíváme klídku na albánském venkově, voda tiše šumí kolem nás, občas skočí čudla z vody, sem tam se natáhnem do teplého proudu a alespoň trochu se ochlazujeme v palčivém žáru. Pohoda, jazz…

Masový vrah Dejv zabíjí rybky jedním mocným stiskem svých čelistí zatnutých do hlav nebohých stvoření, já je pak umně připravuji na hromadě oleje, famózní mňamka.

Vrah při činu. Já bych to nezabil. Ale usmažil, to zas jo.  

27.08.09 Den desátý, Butrint-nocleh u Corovodë

Ráno mě budí ovčácký pes, který je celý hysterický z našich rybích hodů předchozího dne. Poletuje po našem kempovišti a s neochvějnou jistotou vyčmuchá každičký kousek zbytků ryb. Ani se mu nedivím, patřím mezi nejlepší české kuchaře na jihu Albánie toho dne.

Jen neradi se loučíme s krásným a klidným místem. Inu – chceš-li se zajet opravdu zrekreovat, jih Albánie je tím nejlepším místem. Jeden den jsme se ani nehnuli z místa a náramně nám to prospělo, ale je načase se pohnout, tak hybaj, hroši!

Do města Butrint se nám nedaří dojet stejnou cestou kvůli havárii asfaltovacího stroje, tak bereme zavděk objižďku a aspoň poznáváme druhý způsob, jak projet nejjižnější část Albánie. Cesta je celkem fajn, vede po pro nás luxusních asfaltkách, tož si lebedíme…alespoň do doby, než se nad Liogorou dostaneme do rekreační oblasti zapadního pobřeží Albánie, tady se provoz výrazně zhustí a zatímco Albánci mimo město trousí vyplašenky ve všech zatáčkách, ve městě dělají úděsná zvěrstva, aby poskočili o jedno auto kupředu. No nic, we stay cool. Před Liogorou je dlouhé stoupání do hor, ale cesta je naprosto pohodová.

Panna s hlídačem. Hotely se staví všude okolo.


Dalším místem k projetí je Vlorë, centrum turistického ruchu společně s Durrës. Záměrně píšu místo k projetí, protože kvůli takovému turistickému masakru jsme do Albánie nejeli. Přeplněné pláže, na nich bohatí Albánci a Makedonci, dále pak chudí Italové a Řekové. Neodsuzujeme, to by byla pitomost, ale prostě na téhle cestě hledáme poněkud jiné zážitky než je masomlýnek na pláži. Cestou vidíme nádherné místo na koupání, vypadá to jako parkoviště ponorek, ale kde by se v Albánii vzaly ponorky, že? Chceme se tam vydat, ale naštvanej soldát u brány (kde se vzal nikdo neví, ale samopal měl) nás poměrně rychle vyvádí z omylu veřejně dostupného místa. Mhm, tak tam vojáci hlídají díru ve skále a pár rozpadlých domů, to by si nepřítel panečku pomlaskal…

A tam dole jsme se mohli vyčabit. Dráty jsou původní.

Napadá mě, že ten voják vlastně měl štěstí, když dostal přidělený svůj samopal. Ve druhé polovině devadesátých let se totiž v Albánii zhroutily pyramidové fondy, do kterých většina lidí vložila svoje mnohdy celoživotní úspory. Země se ocitla ve více než tříměsíčním chaosu, kdy se údajně rozkradla celá armáda, včetně 700 000 samopalů. Od těch dob má každý správný Albánec svůj samopal…a je to opravdu slyšet, hlavně večer.

Vlorë kdysi byla centrem albánské mafie, dnes se jeví poměrně klidně, ale všude kolem je vidět mohutný příliv peněz. Přemýšlím o zdroji…

Na pastvě za Vlorë.

Bereme směr na Berati přes Fier, poměrně pozdě večer nacházíme v mapě místo na spánek. Cesta k němu vede naprosto šíleným terénem, ale úchvatnou krajinou. Jeden z průvodců uvádí, že se jedná o cestu, kterou ani terénní auta neprojedou. Mno, uvidíme, my nemáme terénní auto, my máme Defíka. Projíždíme město Policani, které bylo kdysi centrem výroby zbrání pro albánskou armádu; nikdo, kdo zde nebydlel nebo nepracoval sem neměl přístup bez zvláštní povolenky. Výroba zbraní probíhala v podzemních továrnách, které jsou ještě dnes vidět z návrší nad městem. Zvláštní místo, ještě dnes můžeš cítit duch oné doby. Koukám se z návrší na paneláky dole pode mnou, mám je jako na dlani, omlácené a neudržované. Na venkovním schodišti sedí ženské a nic nedělají. Jedna z nich, tlustá holubice v roztrhaném triku, na mě dělá lascivní gesta.
Dorážíme k místu odbočky z hlavní silnice na Corovodë a vydáváme se do kopce.

Během posledního stoupání dnes. Slunce už bylo povážlivě nízko nad obzorem.

Trochu lepší pastva než ta předchozí.

Po 10km brutálního stoupání a průjezdu dvou téměř vybydlených vesnic už jen hledáme kousek rovného placu, abychom se rozkydli a dopřáli si nějakou dobrotu k večeři. A jako vždycky se nám to splní a tak dáváme obligátní podvečerní pokec s hvězdami nad hlavou, tentokrát okořeněný nepříliš dobrým albánským vínkem.

Máme dost, urazili jsme poměrně velkou vzdálenost a protože jezdíme v albánském stylu, tedy otevřená okénka bez klimatizace, jsme zaprášení jako mouřeníni.

28.08.09 Den jedenáctý, nocleh u Curovodë-Gramsh

Jako každý den nás vítá modroha, už v půl osmé slunce pálí jako o život a tak odbýváme snídani a ruče na cestu. Ještě předtím válečná porada, kam se vlastně vydáme. Cesta nahoru k teqe bektašů nevypadá zrovna schůdně, zpátky tou samou cestou, co jsme přijeli, se nám nechce a moc ostatních možností neexistuje. Nakonec se rozhodneme riskovat a později se ukáže, že to bylo rozhodnutí správné a vydáváme se směrem vzhůru, po totálně rozbité cestě. Říkáme si, že buď se vrátíme nebo to vezmeme schůdnější cesto do Corovodë.

Cesta je opravdu brutus, ale protože jsme nasadili nejlepšího řidiče, jakého máme, tedy mě, daří se šplhat vzhůru. Potkáváme lamače břidlice, tedy chlapíky, kteří krumpáčem a lopatou lámou břidlicové bloky z nitra země. Mají to po čertech daleko domů a tak v horách i bydlí, taky podle toho i vypadají, děsná robota, ale zas už chápem, proč jsou ty břidlicové desky alespoň u nás tak nekřesťansky drahé.

Lamači břidlice.Byla časově neupřesněná pauza.

Ovce se dají hnát všude, jsou totiž terénní.

Roadka se postupně zlepšuje až k relativní sjízdnosti a kolem poledne dojíždíme do výšky téměř 1600 m.n.v. a zastavujeme u teqe, kláštera bektašů. Bektašové jsou jakousi sektou muslimů, kteří integrovali určité prvky z křesťanství a jsou obecně považováni za tolerantní odnož islámu. Do dvacátých let bylo jejich hlavním sidlem Turecko, poté, co bylo toto náboženství v Turecku zakázáno, se přemístili do Albánie, která je dnes centrem bektašovské sekty. Teqe je místem srpnové pouti bektašů z celé Albánie, bohužel i tady je klasický albánský nešvar, všude odpadky a neskutečný smrad, škoda, takové krásné místo to mohlo být.

Poletuju okolo s foťákem, Dejv chytá bronz. Defík chytá nerva z cesty.

Dáváme krátkou přestávku, pokouším se poklábosti s místními, kteří si opékají kozu na otevřeném ohništi, bohužel na žádnou ze světových řečí se nechytají, tak jedem dál.

Sjíždíme k místu naší dnešní odbočky, která by měla vést do Gramsh a která je i na těch nejlepších mapách znázorněná jako heavy duty smoke. Moc se nám do ní nechce, ale protože neznáme jinou cestu do Gramshe, točím Defa po kopci dolů a jedeme hlava nehlava. Míjíme nějaký domek, holčina na dvorku na nás čučí s otevřenou pusou, asi tu ještě neviděla auto nebo co?

Jedeme…jedeme…a najednou i tak bídná cesta prostě skončila a my jsme uvízli nad něčí zpustošenou zahradou, cesta i její náznak prostě přestaly existovat. Tady prostě končí svět.

Domku, domečku…

Na zbytku cesty se nemůžeme otočit, rozpačitě vylézáme ven a pouštíme se do řeči s lidmi, jimž patří dům v zahradě. Jeden ze členů rodiny, Angel, mluví trochu anglicky a tak začínáme komunikovat za výrazného použití končetin, za chvíli sedíme na verandě skromného domku, před námi piksla albánského bírka a samo došlo i na rakiji, naprosto skvostnou, ale pro dnešní den osudnou.

Tak kdo si dá rakiji? Tři milisekundy poté vymrštil Dejv obě ruce.

Angel je boxer, půl roku byl jako voják na misi v Iráku a kdyby ho nevyhodili pro napadení nadřízeného, vydělal by si dost peněz. Rád by pokračoval v kariéře boxera, ale v Albánii si jako profesionál nevydělá, nehledě na to, že výsledky zápasů jsou stejně předem domluvené. Aby se dostal do Německa, potřeboval by zaplatit na vízech 6000€, sumu, která je i pro nás více než vysoká…

Angel ve své posilovně. „Chlastám a kouřím“, říkal mi a měl ránu jako mamut.

V telce dávali Barbara Conana

Angelova matka funguje v údolí jako léčitelka a porodní asistentka, k utišení bolesti používá i hašiš, který si sama pěstuje. Ale marihuanu nepěstují, to je v Albánii trestné. Ještě dostáváme na stůl domácí med, nějak už se nám jeho chuť začíná ztrácet následky požité rakije. Je čas se zvednout, jinak už na cestu neuvidíme…

Bylo to neskutečně příjemné setkání s milými lidmi, kteří by se rozdali, o to víc milé, že nebylo plánované ani jednou stranou. Pro rodinu to bylo první setkání s turisty, takových prdloušů, kteří by se vydali touto cestou, opravdu mnoho není. Radí nám jinou cestu do Gramshe, tu skutečně nacházíme a jedem po ní.
Ještě se na skok stavíme ve vesnici Gjerbs, kde v místní kavárně nechápeme, odkud se tu bere taková spousta spousta lidí sedících v hospodě, když vesnice má všeho všudy pár domků. V kavárně sedí dvě místní krasavice (opravdu krásné baby) a na ně víceméně zamilovaně hledí 14 chlapíků, tedy kromě nás, páčko my žádné baby neočumujeme. Jenom někdy. Vlastně vždycky, ale potají.

Dvě (opravdu) krasavice a hafo chasníků okolo. Že by křičeli blahem, když jsem je fotil , to tedy ani omylem.

Rakije vypitá u Angela se v poledním žáru stává kladivem v hlavě, nebyl to nejlepší nápad, ale policejní hlídku měřící alkohol v krvi potkáš asi tak pravděpodobně jako chytrého politika v Čechách.

Sjíždíme do údolí řeky Tomoricë, kterým jedeme prakticky až do Gramshe, naprosto mimořádná cesta, údolí je tak 200m široké a skoro v něm v létě neproudí voda, tak se používá jako málo frekventovaná silnice s řadou malých brodů. V šíleném vedru postupujeme opatrnou jízdou jen zvolna kupředu, ale odměnou jsou nám naprosto výjimečné pohledy na velikány okolních hor a divutvornou krajinu s minimem lidského osídlení. Najednou máme pocit, jako bychom byli v úplně jiném světadíle a ne v Evropě.

V údolí řeky Tomoricë.

Kde je tráva, tam jsou ovce

Kde je voda, tam jsou ovce

Strašně se práší, jsme šediví prachem úplně všude, o vnitřku auta ani nemluvě. Cestou si dáváme osvěžující koupel v malé tůňce a konečně dosahujeme města Gramsh. Jsme totál vysátí sluncem a špínou, zajíždíme za město k řece a parkujem Defa na příhodném místě k přechrupu. Dejv obratně manipuluje Defem při couvání a málem ho obrátí na bok, kua, to nám ale zalepilo. Defík už stál na levých kolech kolech a pak se váhavě vrátil na všechna čtyři, měli jsme co dělat, abychom ho vytáhli z hluboké strouhy, kam ho Dejv poslal. Vedro neustává ani v sedm večer, vypadá to na večerní bouřku, uvidíme.

29.08.09 Den dvanáctý, Gramsh-nocleh v Montenegru

Dnes to už je o cestě směrem k domovu, zajímavější část cesty se zlomila v polykání kilometrů, je čas myslet na návrat. Přesto nespěcháme, nějak intuitivně se nám nechce Albánii opustit, neskutečně nám přirostla k srdci…

Poslední nocleh v Albánii

Budí mě pastevec, šel kolem a pouklízel plechovky od piva, poházené u auta. Vždycky po sobě uklízíme, nikdy nenecháme ani smítko, ale uklízíme až ráno. OK, od té doby uklízíme už večer.

Napřed jen tak beze stáda, teď už plnohodnotně přechází kolem pastevec.
 

Tak trochu zlehčujeme snídani a vyrážíme směrem na Tiranu přes Lushnjë, cesta vede po náhorní plošině a je poměrně solidní. V Tiraně se příliš nezdržujeme, zkoumání měst necháváme jiným, nám je fajn v horách, polích, loukách a jiných poklidných končetinách. A no jo, já vím, že „končinách“.

Tiranské kontrasty

Tirana příjemně překvapuje – rozhodně to není odpudivé město a já si umím představit, že bych tady bydlel; Dejv se nevyjadřuje… A pak už jen cestou do Shkodry, města známého už z příjezdu do Albánie. Tentokrát se nezastavujeme na kafe, chceme se dostat až do Montenegra na přenocování. Za Shkodrou míjíme obrovský požár na obou stranách silnice, příjemná věcička.

Míjíme Koplik, kde jsme před deseti dny odbočovali na Thethi, tentokrát však bereme nejkratší směr na hranici s Černou horou a po už známe trase dojíždíme na místo, kde jsme spali druhý den výpravy. Protože se chystá k lijáku, neponecháváme nic náhodě a rozbíjíme camp na vyvýšeném místě, aby nás nespláchla zvýšená hladina řeky. Padá na nás lehký smutek, že je výprava téměř u konce, ale zase se těšíme na blízké a milé, najmě pak Dejv, který si během výpravy uvědomil, kdože je jeho osudovou láskou v životě a po 630 odeslaných smskách během výpravy se těší na první setkání po osmi letech…

30.08.09 Den třináctý a čtrnáctý, nocleh Montenegro-Praha

Ráno vstáváme v šest, Dejv na mě mžourá modrejma očima a evidentně se mu nechce z pelechu, ale já chci dorazit domů na jeden zátah a tak se moc nezdržujeme. Volíme trochu jinou cestu v Srbsku směrem na Bělehrad a před Bělehradem intuitivně uhýbáme, takže se vyhýbáme dopravnímu kolapsu velkoměsta. Muzika burácí, v tom našem žebřiňáku ji stejně není moc slyšet, moc nemluvíme, je jasné, že albánské dobrodružství je minulostí…

… ale každý konec je začátkem něčeho nového …

Michal Benátský