Co to ta abstrakce vlastně je?

Abstrakce, neboli nefigurativní umění, se rozvíjí kolem roku 1910. Hlavní myšlenkou je odklon od reality (nerealita). Dává přednost subjektivnímu pocitu před objektivním nadhledem. Vyzdvihuje některé znaky fotografovaného objektu a jiné naopak potlačuje. Výsledkem je fotografie, která nás nutí k přemýšlení a vyvolává v nás určité pocity. Ať už se jedná o pozitivní či negativní pocity.

Při vytvoření abstraktní fotografie se především využívá: barva, struktura, linie, pohyb, tvar, světlo nebo naopak stín.

Nejprve jsem řešila, kde je ona hranice reality a abstrakce, nakonec jsem to vzdala. Troufám si říci, že i člověk, který by se touto otázkou zabýval celý život, by nemohl s určitostí říci, zda to či ono je ona hranice mezi realitou a nerealitou. V podstatě každá abstraktní fotografie vychází z reálného motivu. Záleží pouze na naší fantazii, a pak i určitá část celku může v konečném důsledku působit abstraktně.

Jako příklad si dovolím použít vodní hladinu. Co je na ní abstraktního? Z jednoho úhlu pohledu mohu říci, že nic, ale už z toho druhého je vodní hladina abstraktní inspirací. Ať už vezmu část pouště, budovy, vody, plotu či dokonce skla, vždy využívám konkrétna, které přeměním do abstraktna. Proto si myslím, že psát k fotografii, že do dané kategorie nepatří, je scestné (přiznávám, že dříve jsem to dělala také, ale teď píši – dle mého názoru a nebo to nepíši vůbec). Někdo by mohl říci, že je to alibismus, v tom případě ať sám řekne, kde jsou hranice! Naše fantazie vlastně hranice nemá, tak proč by je měla mít abstrakce? Teorie už bylo na úvod dost, realizace je jen na Vás.