Nejlepší černobílé fotografie - 15/2008

Dneska začínám pro mě trošku srdeční záležitostí. Jako člověk, který tuhle Santiniho parádu vnímá v toku času už skoro půlstoletí. Čas se nějak strašně na Zelené Hoře za poslední rok zrychlil. Dnes už se jen prohrabáváme tím, co už nikdy nenafotíme a co je pro další genaraci jen tušenou minulostí. Vše vykáceno, vše marno. Santini zůstává, obnažený, s pocitem větrné hůrky, kam nafoukalo cosi nafoukaného pod pláštíkem přání úžasu a pokory. Žasli jsme a s pokorou se vraceli, nebylo tedy třeba této krutosti. Autorova fotka je tedy už jen krásnou vzpomínkou. Ty oči jako by tušily…..

První kouřící fotografie ve výběru. Krásně sejmutá krajina, která má několik vrstev kompozice a upoutá polotóny a velmi decentně podaným světlem. Představuje krajinu jaká je dnes, v době, kdy zásahem člověka neproměněnou už téměř žádnou nenajdete. Tady v tom případě do sebe všechno zapadá.

Industriální krajina tak, jak ji známe z průmyslových aglomerací. Tady v tom případě s výbornou kompozicí a kvalitním BW zpracováním. Ta odporná chemická záležitost je tu představena v celkem estetické podobě. Na severu je prostě krásně za všech okolností…

Zastavení v okamžiku, kouzelné světlo, tušení stínů. Precizní kompozice s naznačeným prostorem v pozadí a především ohromnou dávkou dynamiky. Stíny lákají fotografy od nepaměti. Ne vždy se povede zachytit chtěné. Tady se to myslím podařilo náramně….

Další kouřící fotografie ve výběru. Dvoje oči. Jedny jako by už prázdé v pozadí, druhé mapující realitu, která, zdá se, nic pozitivního nenese. Sedraná bunda možná tuláka o tom ví svoje. Jen bezstarostný dým z čehosi, po čem jde možná na chvíli zapomenout, unáší vítr kamsi do dáli.

Také vlastně taková industriální fotografie. Mnohokrát viděné, málokdy dobře vyfotografované součásti našeho odpadového živobytí. Tady se ale velmi podařila kompozice a finální zpracování, včetně tónování. Dostáváme sošně vyznějící výtvarnou fotografii, kdy jednotlivé prvky jsou skutečnou obyčejností našeho setkávání s prostředím, ve kterém žijeme.

A ještě jeden dým v dnešním výběru. Jako by v tom dýmu někam utíkala čísi duše. Čekání na cinknutí je nekonečné, možná beznadějné. Život jde dál, cinkání rovná se zázraku a nezbývá než věřit, že zázraky se dějí…..občas….

Kompozice, která zde má zásadní význam a je umocněná použitou hloubkou ostrosti. Jako by se svět před námi postupně rozpouštěl a my se marně dožadovali volné a klidné cesty vpřed. Uděláte krok a zapadáte ještě hlouběji. Přesto naděje existuje. Možná se vám podaří a dostanete se do známé krajiny. Horizont se narovná a vy v klidu dojdete k v dáli viděnému záchytnému bodu. Možná ale dokončíte svoji cestu zavaleni nevábnou hmotou kdesi na samém začátku. Nebo si vymyslete nějaký pozitivní příběh a představte si tuhle fotografii doma na stěně. Myslím, že dost lákavá představa…

Jako by zvláštní ptáci letěli krajinou vody vracejíc se z cesty od starého hradu kdesi na kopci v dálce. Jako by se země v popředí propadala do ještě hlubší vody. Jako by tahle fotografie čekala na autora který k ní napíše báseň o čemsi mezi nebem a zemí….

Další docela obyčejné zátiší. Ulice kde projdete mnohokrát. Potkáni provozní slepotou ani neregistrujete možnou kompozici. Až jednou, docele nenápadně potkáte impulz, myšlenku. Krásná fotka je na světě. Světlo bylo na autorově straně a finální zpracování dalo fotografii náboj který upoutá.

Tahle velmi autentická fotografie je výborným kukátkem do světa mimo reklamní plochy, stupidní TV seriály a diskotékové večery. Je kukátkem do jiných hodnot. Hodnot, které jsme většinou už dávno opustili a nechali se obklopit jinými. Schopnost bavit se, nečekat jen, že budu baven, mizí z našeho světa každým dnem. Ač se to nezdá, tak tahle fotografie je vlastně v jistém slova smyslu exotikou, průhledem do světa (ještě stále a přece už) mizícího. Máme to kousek….a přece tak daleko. Do Konga je dnes blíže….bohužel…