Nejlepší černobílé fotografie - 11/2008

Moc pěkná, kompozičně čistá poetická práce na film. Výborný příklad, jak se dá kouzlit se světlem a ohniskovou vzdáleností, když se to umí…

V osmdesátých letech jsme jezdili dlouhé cesty do Prahy na tehdy nelegální burzy jinak nedosažitelné moderní hudby. Industrial poznačil vnitřně celou jednu generaci a tyhle černé LP kotouče s hudbou The Cure, Joy Division a nebo třeba New Order máme ještě doma ve skříních a hudba nám zní v uších. Tohle je krásná, drtivá fotografie, která by klidně mohla být přebalem některého industriálního LP. A povšimněte si, jak se obsah pojmu „industrial“ liší, jak ho u fotografování vnímáme docela jinak…

Myslím, že jedna z nejlepších fotek, co od autora znám. Můžete se v ní pokusit ponořit do řeky času, když překročíte poslední útesy vlastního bytí. Můžete ale také putovat po hvězdách, když jste se vznesli před posledním výčnělkem země a už Vám v tom nic nebrání. Taky ale můžete nedůstojně zakopnout a praštit sebou o ledovou plotnu, kde ty hvězdy nejsou nikde v dáli, ale létají potom všude kolem vás, a k tomu vám třeští hlava a lupou všechny kosti. Je to život, život snílků putujících dílem po hvězdách, dílem hluboko v nitru živlů a dílem se plahočících s duší popraskanou až běda.

Zdánlivě neúnosný řez PHR mě vedl k symbolice jakéhosi násilného oddělení místa a času. Zimy a už počínajícího jara. Času utíkajícího podle toho, jak chce on sám a nás do toho nenechá sahat. Někdy se prostě jen díváme, jak nás čas řeže, jak my nechceme, jak už se nedá vrátit. Jak můžeme být tu a nebo tam a mezi tím a tím prostorem cosi průhledného. Průhlednost může být zrádná a vede často k falešné iluzi.

Fotka, která mě nadchla kompozicí a celkovým výrazem. Ženy se svými problémy, které si vezou odněkud někam. Jedna druhou naprosto k ničemu nepotřebuje a vymetají každá svůj kout bez pohledu, cize a osaměle. Ani by mě nepřekvapilo, že až obě vystoupí, tak tam jedna zůstane. Jako svědek šedivých okamžiků, jež jsou nám koloběhem života každý den vnucovány…..

Fotografie se smutným přesahem, která zasáhne svojí beznadějností. Žádný kalkul, prostě život sám. Tady jsem ale pozorně četl a pak přemýšlel o tom, co autor píše pod fotografií o svém přístupu k fotografování a o vztahu ke svým fotografiím. Velmi zaujalo, není to tak časté uvažování…

Tuhle fotografii bych rád viděl ve velkém formátu. V hodně velkém formátu. Tenhle propletenec vztahů se těžko hledá a nic na tom nemění stav, že jsme jím ve skutečnosti všichni nějak obklopeni a limitováni. Tedy se dívejte a přemýšlejte….

Třicet let stará fotografie snímaná Flexaretem VI, jak uvádí autor. I po tolika letech učaruje moderní, netradiční kompozice. Zimní krajina subjektivního pohledu s abstrahujícím vyzněním. V kontextu zimních krajin tak jak je běžně vídáme na galeriích, je to mimořádná fotografie.

Výrazově i technicky vynikající snímek z ulice. Neústupnost a odhodlání jako by protínaly celou osobnost fotografovaného muže. Jako socha, která se může každou chvíli rozskočit a uplatnit svoji evidentní energii. Krása v pozadí snímek báječně akcentuje a završuje kompozici.

Klasických krajinek mnoho k vidění za tento týden nebylo. Tahle je Českolipská a vydařená po všech stránkách. Obloha autorovi přála a spoluvytváří impozantní prostorový vjem. Precizní převod do BW s vyvážením kontrastu fotografii završuje…spolu se šťastnou hvězdou kousíček nad středem snímku v průrvě mraků.

Těsně před přistáním bylo autorovi přáno zachytit málo vídatelné v téměř minimalistické kompozici. Autorovi připravenému, žádá se dodat. Jako ptáci, jako vážky… a přece nohou pevně na zemi.

Perspektiva našlapování kamsi, kde se může všechno zhroutit, kde Vás může pohltit smradlavá kaše a zbytek dokončí všudypřítomný hmyz velký jako ruka, kterou se marně snažíte zachytit….. Prostě krásná fotka úžasné perspektivy…

Zvláštní abstraktní krajina zvláštního názvu. Má jednu zvláštní vlastnost. Můžete jí otáčet a vždycky bude mít svůj půvab….prostě taková zvláštní fotografie…

Fotogafie z prostředí které autor dobře zná a jen těžko tají, že vyfotil vlastně jen to co tam po něm zůstalo…. Výborně zvládnutá kompozice i světlo. A pro mnohé škola adekvátního použití HDR, neb jeho zneužití tu vídáme častěji…

Darčina séria momentiek z cigánskej osady… mě zaujala především jako celek s jednou mimořádně emotivní fotografií a obsáhlým pohledem do života dětí. Života, který známe většinou jen okrajově a oni ten náš také. Autorka byla limitována časem a přesto vznikl velmi zajímavý a bezprostřední dokument výborné úrovně. Trošku jsem si připomněl některé práce československých fotografů z minulého století. Byli to vynikající amatéři…a Darka jim určitě ostudu neudělala.

Nestává se zas až tak často, aby na PEX vstoupil velmi pokročilý autor, spíš odcházejí. Tedy se stalo to lepší a já se budu těšit na jeho další fotografie. Myslím, že vím, že je na co se těšit.