Nejlepší černobílé fotografie - 9/2008

Přemýšlel jsem, kterou fotografií dnes začít. Nakonec dávám na začátek málem klasickou krajinu. Málem proto, že si autor pohrál s kompozicí a klasické vnímání pobořil zvláštním řezem pravé strany. Je diskutabilní, ale mně pro tuhle fotku přijde adekvátní a v pozitivním slova smyslu ji činí zapamatovatelnou. Velice pěkné je i samotné BW zpracování snímku a jeho adjustace.

Tahle krajina mě učarovala svojí až mimozemskostí. Spodní část už jako kdyby nebyla zemí, po které chodíme, ale médiem, které utíká kdesi pod námi a těžko říci, co se bude dít, pokud sestoupíme a došlápneme. Došlápneme kam?….na pevnou zem? Fotografie není především ve své střední části technicky dokonalá. Věřím ale, že ve velkém formátu kvalitního tisku by to bylo pak báječné pocitové pokoukání se vším všudy.

Tohle je kompoziční klasika ne poprvé vyfotografovaná. Tady je ale ve velmi čistém kompozičním provedení, jak není až zas tak často k vidění. Tak se i vy občas podívejte směrem nahoru v obyčejném městě na zdánlivě obyčejném místě. Občas se to myslím vyplatí. No a pod fotkou v komentářích můžete vidět také jednu malou, nenápadnou pomstu, které jsou tu k vidění. Pomsta je bez komentáře a mě nakonec také žádný v tomhle směru nenapadá…

Autor v těchto výběrech už docela zdomácněl. Snad se není při pohledu na tento portrét ani čemu divit. Naprosto uhrančivý výraz podpořený výborným nastavením hloubky ostrosti spolu s výbornou technickou úrovní snímku činí tuhle fotografii velmi zapamatovatelnou…

U téhle fotografie autora, který zatím na PEX mnoho nepobývá, mě zaujala především velmi uvážlivá a přesto dost netradiční kompozice. Jeho pohled směrem k obloze se tady náramně vyplatil a vidíme snímek, který má několik kompozičních rovin a svoji vlastní poetiku daného místa….

Vzpomněl jsem si na knihu, která vypráví cestu SATCHMa, (slušný překlad zní „Velká huba“) po Mississippi, myslím na parníku v orchestru Fata Marablea někdy kolem roku 1920. Tahle fotka je prostě evokací dob davno minulých pro ty, kdo májí rádi klasický JAZZ…a to bylo těžké živobytí…

Říká se, že troška poezie nikoho nezabije. To zrovna tady myslím platí na sto procent. K téhle fotografii by se hodil nějaký tvůrčí skutek veršotepce. Pokud není, rádi si ho dotepeme. Stačí se dívat a nikam jinam neodbíhat. Tepem tepců k něčemu jistě snadno dotepeme….

Kompozičně jednoduchá strukturální záležitost umocněná názvem. Někdy prostě stačí málo. Někdy se díváme nahoru a snadno nám pak uteče to, co se nachází kdesi vedle naší bosé nohy. Opatrně….možná ještě pálí, možná pálí při pohledu na ní cosi v nás….

Kombinace strohosti městského prostředí a poetiky tajemnosti dává opět vyniknout autorově snaze o precizní podání zdánlivě obyčejných míst kolem nás. Myslím, že tato by v jeho zdejší galerii měla mít svoje zásadní místo. Můžeme se ptát „kdo jsi vlastně ty…. a proč zrovna já“…., fotka v nás doznívá jako otázky z filosofie.

Při pohledu na to, čím je tato fotografie pořízena, zpozorním. Kdo kdy měl možnost tuhle mašinku hladit po spoušti, a pak vidět vytištěné fotografie ve své technické čistotě, tak ví, o čem je řeč. Autor ji však použil ne jako finální vyjádření, ale jako prostředek k dalšímu subjektivnímu vyjádření pocitů a obrazovému sdělení. Kompozice myslím limitně se blížící k dokonalosti, v kontextu s tou deklarovanou samotou. Mimochodem, někdy mám pocit, že tyhle mašinky jaksi vedou samy od sebe k jisté preciznosti, uvážlivosti a meditaci o možné kompozici…...možná jakési podvědomí a mimovolný efekt, spíš ale jakési souznění s tím, kdo si na ní troufne….

Tady v tom případě se raději vůbec nedržte názvu fotografie. Vymyslete si pro tuhle chvíli svůj vlastní svět, kde možná uvidíte vysoké nebe se spoustou hvězd, možná i rodící se galaxii. Možná je to jen expanze hněvu, které ale budeme těžko odolávat a při tom se přidržovat slabých stromů a větví, které se budou valit proti nám. Malá planetka kdesi v rohu je ale možná tou šťastnou, co nás odsud nakonec odnese do lepších než horších dnů…

A Káča utíká, nechává za sebou škleby odporných malých oken, strohost betonu a špínu chodníků. Strom, co se mu i tak podařilo svými květy a svou zelení občerstvit tuhle krajinu, jakoby ji vyprovázel do světa spřízněných duší, školních lavic a…. prvních střetů s tím, co tahle úžasná krajina města kolem nás spoluplodí….

Tady naopak žádné hraní nehrozí. Tradičně hloupá zábava v krátkých chvílích více či méně bojuje o čas s reklamou jakési jistě dobře prosperující komerční televize. Pokud je tam nějaké hraní přece, potom snad jedině o ulovení diváků, kterým tahle fotografie naprosto nic neřekne. Okno nejde už dávno otevřít, hořčice bude ještě dlouho po celém bytě a paní domácí zase přijde navazovat hovor o tom, jak svět za oknem se topí ve sračkách a zlatý slavík stále pozlaceně poskakuje ve zlaté kleci…... No prostě jste v podnájmu.

Nakonec trošku jásotu, trošku sportu a trošku tepla. Hlavně ale autorův vynikající cit pro kompozici, která je pro mnohé jistě diskutabilní… no a cit pro jedinečnost okamžiku. Cesta z černé díry do světla her v BW podání, jaká není často k vidění…