Z téhle fotky je mi prima po duši. Nějak mi připomíná, že jaro, teplo a sluníčko už je za dveřmi. Dokonce se ani netrápím tím, že místo názvu má tři tečky :). Svým jedinečným způsobem to vystihuje Zuzčin vlastní kometář a tak ho sem drze ukradnu, jen s malinkou úpravou: „…nad názvem se mi nechce přemejšlet, neb já si myslím, že než blbej, tak radši žádnej… a taky tahle fotka nemá žádnej význam pro světovej mír, barevný osvěžení těm, kdo to potřebujou, jako já! (-:“ ....... A já! A třeba i vy.

Tolik starostí, obav, že jedna neví, kde jí hlava stojí. Zůstat s hlavou v dlaních a doufat, že někdo podá pomocnou ruku, podrží, zachytí v pádu, budete se moct o něj opřít jako o pevnou skálu. Snad … Nemyslíte, že to tuto fotografii vystihuje?

Tániny fotografiky mám moc ráda. Dílem i proto, že barvami jen hýří a tak doufám, že příště se tu objeví i některá barevná.

Jirkovy silnicovky můžete brát jako čistě výtvarnou záležitost. Hru tvarů a barev. Nic víc. A nebo se můžete začíst do příběhu. Třeba o přátelství a co ho pošlapalo. O lásce a bolesti. O jednom navíc. O šrámech na duši. Vyberte si, najděte vlastní, přejděte jí jako hříčku tvarů. Záleží na vás. Pro mě je tahle fotka krásná, ale bolí.

Vladimírova fotografie – je tak přímočará. Kouknete na ní a víte, co vám chce říct. Máte z ní pocit … jenže zkuste ho pojmenovat. Nejednoduché, že? Hrozivá, temná, předzvěst neštěští a havran, společník čarodějů. V evropské kultuře vnímaný jako posel smrti a prázdnoty. Atmosféra jako z knih Edgara Allana Poa (který také báseň s názvem Havran napsal). Přitom indiáni mají havrana za ušlechtilého tvora s duší. Bystrého, inteligentního, společenského, milujícího svobodu. Tak co s tím? Já jsem to udělala jednoduše, nechala jsem se na křídlech černých ptáků odnést z temnoty do naděje, ke svobodě.

Karel odvedl tak skvělou práci, že tady je težko ještě něco dodávat. Snad jen: usaďte se pořádně do křesla, židle, či se přidržte stolu a pak se podívejte, v tu chvíli jste strženi vírem a ten pád je moc pěkný. … Přeci jen mě něco napadá – tornádo, hurikán. Co vy na to?

Řeklo by se obyčejná ulička. Eliška jí ale přikouzlila zvláštní atmosféru tajemství a půlnočních neuvěřitelných příběhů. Tak vejděte a cestou do fantazie si nechte vyprávět, co všechno se stalo, mohlo stát …

Nemám zimu moc ráda. Málo sluníčka a já jsem teplomilná. Fotit se dá v podstatě jenom sníh nebo něco na sněhu. Příliš bílé, když máte štěstí a nebydlíte ve městě. Pokud to štěstí nemáte a bydlíte ve městě, tak spíš příliš šedivé než bílé. Jednoduše na zimě mi asi nejvíc vadí bezbarevnost. A potom Jirka vyčaruje takovou barevnou nádheru :). To pohladí na duši.

Praha plná tajemství ve svých uličkách. Stačí jen přivřít oči a možná potkáte magistra Kellyho, jak prochází městem. Za rohem je možná rabín Löw ben Becalel s Golemem. A císař Rudolf se na Pražském hradě ukládá k spánku. I Tycho de Brahe, astronom a alchymista, může projít uličkou, ať za hvězdami nebo za tajemnými ingrediencemi pro alchymistické experimenty. Bezpochyby, Praha je magická.

Pletichy. Vždycky jsem si s tím slovem spojovala „pavlačové drbny“. Živě jsem viděla dvě takové, co brouzdaly okolím a tu utrousily poznámku, tam zapředly hovor, jinde „soucitně“ a s lítostí sdělily nejnovější skandální odhalení, (samozřejmě právě tomu, kdo by to nejlépe vůbec neměl vědět), v očekávání nových „zajímavých“ událostí. A tak Janova fotografie mi nejdřív nešla s názvem dohromady, ale pletichaření je zamotávaní cestiček, tam a zpátky v nepřehlednou síť, takže tahle fotografie je mnohem výstižnější než moje představa „pavlačových drben“ … navíc o moc hezčí :)

Tohle není portrét v tom slova smyslu, jak si ho povětšinou představujeme. I proto mě tak zaujal, tedy mimo toho, že emocí je v něm spousta. Krásně zachycený okamžik bezprostřední dětské reakce. A z mého pohledu úžasná fotografie.

a Pamatuješ…

a …a je po zábavě…

a relativita existence

a Dotkni se kapky vody v moři

a Bylo, nebylo

a azimut osudu

a …ostny bolesti…

a ještě krok