František mě fascinuje svou imaginací. Je to jeden z fotografů, který vidí obyčejné, všední věci neobyčejným způsobem. A to mám moc ráda. Vyfotit velkolepou krajinu Grand Canyon mi přijde jednodušší, než ukázat věci, které dennodenně míjíme bez povšimnutí (protože jsou všední a známé, že už je ani nevnímáme) tak, aby oslovily, kladly otázky nebo naopak něco sdělily. Pravdou je, že někdy mi František svými fotografiemi úplně zamotá hlavu. Jindy zase mám pocit, že jeho fotografie mi „mluví“ z duše. Tato jeho fotografie dosti přesně vystihuje můj pocit z Františkovy tvorby – přemýšlivá. Když ji vkládal, asi netušil, že jí takhle „zneužiji“ k jeho představení.

A tak noční stopy českolipáka vás povedou dnešním výběrem spolu s mými.
Přejeme pěkné podívání. 

F.R.:
Jasný rukopis Barbary Jahnové. Nemusel jsem se ani podívat na jméno autora u fotografie. Lidé jako Bára mě přesvědčili, že i s makrosklíčky jde dělat tvůrčí a emotivní práce na velice vysoké úrovni.



M.S.:
Snová, pohádková. Mámivá, bludičková :). Bludičky nemají moc dobrou pověst a je nejlepší se jim vyhnout. Však téhle bludičkové fotce ne. Nechte se zlákat. Nevím, jak to Bára dokázala, když je tam tolik černé, ovšem tahle fotka pohladí po duši. Možná jsou to bludičky paní Naděje.

F.R.:
Expresionistická fotografie připomínající mi slavný Munchův obraz Křik. O tom, že zrození provází bolest a je první předzvěstí zániku.



M.S.:
O zrození… Nejdřív jsem si myslela, že jsem to špatně přečetla. Z té fotky mrazí a mluví mi o království Hádově, o bolesti … a děsí. Muzika, kterou k ní Vladimír zvolil, jako by to podtrhovala. Než se zaposloucháte do textu. Tak mám pocit, že už rozumím. Je toho víc, mimo jiné i to, že Zrození – také bolí … a děsí.

F.R.:
Trochu hříčka, pro můj vkus trošek moc prvoplánová. Což vůbec neznamená, že je fotografie špatná. Jen mám většinou rád věci, kde pointa je spíše v druhém či třetím plánu. Zasmál jsem se, ale v paměti mi neutkvěla.



M.S.:
Nostalgie za dětstvím nebo prosté konstatování faktu? Jsem romantik, takže se kloním k nostalgickému smutku za časem „malin nezralých“ a vzpomínkám zahaleným lehkým závojem času, kdy všechno bylo „jinak“. Možná líp, jednodušeji, veseleji, bezstarostně.

F.R.:
Nenápadná, leč vůbec ne nenápaditá fotografie. Stejně takové je i vystupování autora na tomto fotoserveru. Není moc slyšet, ale o to více přemýšlí a na jeho fotografiích je to poznat.



M.S.:
K téhle Kevinově fotografii chodím od chvíle, kdy ji vložil. Pokaždé jsem něco napsala a pak to zase smazala, protože mi to nepřišlo přesné a říkala si, podívám se zase za chvíli a pak … I teď jsem chtěla napsat příběh, co mi běží hlavou, ale nenapíšu. Stále to není přesné. Myslím, že nikdy nebude. A tak se budu chodit dívat a nechat si našeptávat zase o kousek víc.

F.R.:
Tady jsem byl trochu „mimo mísu“. Chápal jsem, oč autorce jde, ale nějak stále zůstával v zajetí šedých klacků a na toho opeřence ne a ne dosáhnout. Že by právě o to autorce šlo? I to je možné a domnívám se, že nejen možné, ale spíše jisté. Jen si to chce zase najít více času na zastavení.



M.S.:
…všechno nečeká blízko… tak trochu jsme si zvykli, že všechno je na dosah. Stačí zvednout telefon, napsat mail … ale jsou věci, které takhle jednoduše nedostaneme. Pro některé věci je stále potřeba škrábat se do kopců a zkrz trní, deštěm a plískanicí. O to víc nás těší, když jich dosáhneme. Možná vám přijde, že Petřina fotka je konstatováním, mně se zdá, že je přáním, ať dojdeme dál a výš.

F.R.:
Asociace, která popírá, že nazí jsme přišli na svět… ano, zaujala, leč nevím, jestli zrovna kladně. Budu mít o čem přemýšlet asi dost dlouho…



M.S.:
Psala jsem v jiném výběru, že mám ráda Františkovy pohledy odspodu. Tady je to doslovně, líbí se mi ten úhel záběru. I přeneseně: pohled člověka, který spadne až na úplné dno. Který už nemá co ztratit, ale možná ani co získat.

F.R.:
Podzimní fotografie, jejímž jediným atributem podzimu je barva. Přesto v ní ten podzim opravdu je. Více ji v tom rozpoložení, ve kterém zrovna jsem, asi… …neprokouknu.



M.S.:
Je zvláštní, jak někdy věci vnímáme. Procházím galerií a nacházím fotky, které na mě křičí emocemi … a autor právě tuhle „moji“ škatulku nezaškrtne. Někdy se osmělím, a požádám o „nápravu“ a jindy se neodvážím. Tady jsem ráda, že jsem se odvážila. Nejen proto, že je barevná /ano, jsem tou barvou potrefená :)/. Ale hlavně, že na mě mluví – o přáních a hranicích možného. Jsou vepsaná v dlažebních kostkách, v obkladu, v červené zdi a v těch zavřených rezivějících dvířkách.

F.R.:
Ivana Jindrová umí do svých fotografií dát velkou člověčinu. A já ji mám proto rád. V některých svých dílech umí ukázat fotografovaný motiv ne tak, jak vypadá, ale jakým je. U téhle fotografie jsem to nenašel. Kde je chyba? Nevím. Možná ve mně. A možná ještě nepřišel ten správný čas, pro mé prohlédnutí.



M.S.:
Tady jsem si název malinko posunula z „Kde“ na „Kde a když“ čas nehraje roli. Jsou místa i období, na kterých jsme sami, opuštění. Zdá se, že víc ztrácíme než dostáváme. Přijde nám, že jsme lapeni v pavučině smutků a všechno je ztracené. Kdesi daleko, nedosažitelné jsou „lepší časy“.

F.R.:
Tady si skutečně nevím rady. Nebýt jeden ze ctitelů mé dcery taky Radek, tak mě ten obrázek úplně mine. Nejsem naladěný na stejnou vlnu. …tak



M.S.:
Jednoduchý nápis na zdi … někdo chtěl oznámit svou lásku každému, kdo půjde kolem. Možná jim to klape dodnes a možná už na ten nápis dávno zapomněli. Ale tady je tak přesvědčivý, jako by ta láska přetrvala věky. A tak pro ten happy end, po kterém každý touží a který se z té bílé zdi dívá…

F.R.:
Dobrá, úsměvná fotografie nakopnuta někam výše trefným názvem.



M.S.:
Tady mě „dostala“ kompozice a skvěle zvládnutá hloubka ostrosti – to z fotografického hlediska. Z pocitového to, jak ohromně je ta fotka spolu s názvem výstižná. Laskavý humor s nadhledem. Tak se tu usmívám, užívám si ten obrázek a říkám si: svatá pravda :).

F.R.:
Fotografie jako ilustrace veršů Jana Skácela některé autory svádí k popisnosti nepopsatelného. Což vůbec není případ této fotografie. Snad jen – jsem dost citlivý na šedost fotografií a pan Skácel šedý jistě nebyl…



M.S.:
Jurovy fotografie znám, dalo by se říct, dlouho – od té doby, co fotím. To je relativně krátký čas, ale záleží na tom, jak ho vnímáme my sami. Pro mě je to „od vždycky“ :). A „od vždycky“ mě fascinují. Hlavně tím, s jakým minimem prvků v množině toho dokáží tolik říct. Tady o touze a uhýbání, tak abych nezranil. Doufaje, že časem to ten druhý pochopí, protože čas umenší i touhu.

F.R.:
Citlivě zkomponovaná fotografie. Není třeba slov. Jen se pohodlně usadit a dívat se.



M.S.:
Slunce, země, voda, vzduch – co víc si přát? Človek si říká pán tvorstva. Ovšem na takovém místě mu dojde, jak to s tím „panováním“ vlastně je. Ale myslím, že u většiny je tohle jen myšlenka, co na chvíli proletí hlavou a zase zmizí. Protože takové místo je nejlepší si prostě užít. Jen si tak jít. Široko daleko nikdo a nic, jen prostor a klid … a „já sám“ ;)

F.R.:
Asi všichni někdy četli nebo jim byl čten Malý princ. Ale znám jen pár lidí, kteří tuto útlou knihu také vnímali a vstřebali do sebe alespoň kousek jejího dětského pohledu na svět. Tady se to Petře, myslím, podařilo.



M.S.:
Malý princ je kniha, která mě provází od malička. Jako dítě jsem ho milovala a i jako dospělá spatřuji v tom malém človíčkovi stále veliké kouzlo. Zase jsem zabloudila na poušť a na začátek knihy a příběhu. Nedalo mi neotevřít tu ohmatanou knihu a asi po milionté přečíst tato slova: „Prosím pěkně … nakresli mi beránka…“ Petřina fotka pro mě vykouzlila onu noc, kdy pilot letadla poznal Malého prince.

F.R.:
Tohle je snímek, který mě provokuje. Je až na hranici banality. Ale jen na hranici… A já teď pořád přemýšlím, jestli jde o banalitu.



M.S.:
Náladová, zimní pocitofka. Únava z dlouhé zimy a čekání na jaro. Smutek za sluncem a barvami.

F.R.:
Občas vidím fotografie paneláků s „netradičními“ názvy, jako např. Králikárny a podobně. Pohled na tyto betonové krabice svádí k neustálému opakování podobných výkřiků. Ale za těmi okny žijí lidé. Lidé se svými sny a tajemstvími. I za těmito panely se rodí nové životy, píší vědecké práce a vznikají například fotografie fantaskních námětů. Vím to. Bydlím v podobném.



M.S.:
Co skrývají ta okna? Kolik je za nimi příběhů? Kolik smíchu, kolik pláče, beznaděje, radosti, šedi nebo barev? Kolik životů skrývá jedno okno?

a o míjení neznámých tváří II.

a Cigárko

a …postvalentínská…

a …lehce mrazivá, podvečerní…

a … zostanu len vzpomienky

a …

Tak tady jsem zažil veliké dilema. Těch fotografií, které mě nějak chytily za srdce, bylo více, a tak proběhla veliká selekce. Nakonec zůstalo pět snímků, které vyčnívaly přibližně stejně a já jsem z nich vybral tu nejvíce opomíjenou.

Sám dost času trávím u orosených skel, a tak jsem měl za to, že tady mě nemůže už nic překvapit. Ale jako vždy, když jsem si něčím jist, se najde někdo, kdo mě vyvede z klidu. A tady se to Jarce povedlo.

Skvělá kompozice pozadí. Příjemný převod do BW. Už jsem párkrát viděl použít kapky na skle jako lupy, ale nikdy ne tímto způsobem. Dotvoření fotografie názvem opět potvrzuje můj (a nejen můj) názor, že název (nebo jeho absence) prozradí o fotografujícím stejně mnoho informací, jako fotografie sama. Totiž, že ví – co a proč fotografoval. Nebo že jen náhodou spustil závěrku a diváka nechá hledat to, co měl najít sám.