17 TOP fotografií za druhou polovinu ledna

Jednou jsi dole, jednou nahoře…, praví moudrá slova písně a nezbývá než přitakat.

Jako úvodní fotku jsem dnes zvolila tuto vydařenou grafickou záležitost v teplých barvách, která tak trochu výše zmíněná slova evokuje.

Necháme se jí přenést na vzdálenou poušť do stínu pyramid, nebo se budeme raději houpat na stylizovaných abstraktních vlnách neklidných vod?

Naprosto automaticky mi naskočila pasáž textu jednoho známého písničkáře o sněhové kalamitě… Půvabně rozpohybovaný snímek, který navzdory zachycenému nečasu působí velmi příjemně. Tvář schovaná pod deštníkem navozuje pocit intimity a osamocenosti, kdy se nám vůbec nechce podstupovat „procházky“ v takovém počasí, a je v nádherném protikladu k postavě ukryté v průchodu, která nad tou odvahou jen nevěřícně kroutí hlavou.

Skvělá kompozice umocněná prostým, a přesto neskonale půvabným příběhem, jak už je u této autorky zvykem, vyloudí úsměv snad na každé tváři. Příběh z ulice, kdy u souhry fantasticky „načasovaných“ náhod stála snad sama Fortuna. Možná je to i důkaz o tom, že křídla a ruce jednou jsou:)

… a chumelilo velmi půvabně. Geometrie uzavřená v černobílém provedení nepůsobí vůbec sterilně, ale naopak navozuje pocit elegance a čistoty snímku, který koresponduje s názvem. Tmavý pruh rozdělující fotografii pak umocňuje dojem bohaté sněhové nadílky, která nakonec „zasněží“ vše…

Stejně jako ostatní fotografie autorky je i tato poezií světla a stínů. Křehká poetická záležitost, která vyvolává nutkání skoro ani nedýchat, abychom neporušili kouzlo, které se podařilo přenést na snímek.

Abstrakce, která přes barvu evokující chlad diváka téměř nutí dotknout se něčeho hebkého. Zhmotnění neuchopitelnosti pohybu prostupuje celým snímkem a dodává mu podobu andělských křídel ve slunečním světle.

Stačilo by trošku více ponurosti a mohli bychom mít dojem, že jsme se ocitli Londýně za časů Jacka Rozparovače. Takto máme možnost vkročit do dějů méně dramatických, do časů, kdy křivolakými uličkami projížděly fiakry a dámy se půvabně pohybovaly po ulicích okouzlujíce pány svojí grácií.

Pro sebe jsem si tuto sérií fotografií, v níž ústřední roli hrála charismatická modelka a padající sníh, pojmenovala Anna Karenina. Působí svěže, křehce a maximálně využívají daného okamžiku. Převládajícím pocitem je tu pro mne jakási průzračná nevinnost, …

Hořko-krásná fotografika, kterou jemně halí přídech smutku. Tvář se zavřenýma očima a …. řada asociací na objetí milovaného člověka, duši opouštějící tělo, slzy …. Jsi tu je příslibem, že na to, co je nám v srdci blízké nezapomínáme…

Bolesti mají různou podobu. Drobný, téměř elfí obličej neztrácí vůbec nic ze své krásy. Uhrančivě působí kontrast světlé pokožky s temným pozadím a jemné rozostření dodává celému snímku nebývalou hloubku a autentičnost. Bolest – Temnota prozářená kouzlem. Téměř snová postava, při pohlednu na níž se pánům jistě tají dech. Něžná a krásná fotografie, která je pro mě osobně tím, co si představuji pod kategorií kreativní glamour.

Noc umí vyprávět neobvyklé příběhy a Andrej nás už najednou přesvědčil o tom, že on to umí stejně bravurně. Postava skloněná nad stránkami knih, to je první asociace, kterou jsem si v tomto snímku našla. Možná sama noc listuje ve svých příbězích a je jen a jen na divákovi, má-li chuť a odvahu ponořit se hlouběji a snít….

Tancovat taky neumím – o to víc je mi fotografie sympatická, neb si při tanci připadám rozpačitě, ba přímo vrostlá do země stejně jako je postava i stín na tomto snímku. Jakási zoufalá skleslost až tragičnost v postoji stínu umocněná černobílým provedením vyvolává v divákovi mírnou melancholii a porozumění pro toto doznání.

Jak vidno v nevlídném počasí jsou ulice prázdné a nebýt náhodného okolojdoucího, osud krásky přikryté jen napadaným listím by byl zapomenut. Díky pohotovosti fotografa jsme se tak stali svědky jejich seznámení, neb pohled, který muž vrhá na půvabný obličej modelky je velmi výmluvný.

Modré kapky, ve kterých lze s trochou představivosti spatřit hlavičky žab, po sobě nesměle pokukují. Ač spořádaně ukotvené, každá ve své polovině snímku, jistý náznak škádlení už teď můžeme pozorovat – tmavý kroužek, v jinak modře odstínovaném poli, dává tušit, že uličnictví se meze nekladou a je myslím jen otázkou času, než zvítězí ona zvědavost a milé kapkožabky udělají na fotografii pěknou neplechu:)

To co zbývá je smutné, nebo naopak veselé, krásné, někdy rozbité…tu zbyl jen přízrak v překrásných barvách, který odchází do nečasu. Výborně zachycený okamžik v působivých kulisách.

Kroužek z mačkátka na citron? Nějaká součástka? Kdo ví a pokud to autor nepoví, asi se to ani nedozvíme. Kruh – symbol nekonečnosti umocněný vlastním odrazem vytváří stále se opakující smyčku, která díky rafinovanému náklonu vydává svědectví o tom, že i s nekonečnem je to řádně nahnuté.

Zvláštní kompozice, jednoduchý motiv a minimum prostředků postačilo k vytvoření plastické zimní krajiny, nad níž zpoza mraků vykukuje slunce .

Scéna jako z daleké Aljašky, kde krajinu bičují vánice a ledovou plání fučí severák. Rychlost větru, které se žene při zemi umocňují stromy v pozadí, které se stoickou odevzdaností zkrátka odolají rozmarům počasí v každé době.

Závěrem bych vám ráda ukázala fotografii, ke které jsem se během těch dvou týdnů vracela nejčastěji. Je to krásná a křehká záležitost, a snad právě proto bych ji ráda nechala, ať hovoří sama za sebe…