17 TOP fotografií - výběr č. 18

Fotografie Miroslava Jarého se vždy vyznačují precizně zvládnutou technikou a neotřelým pohledem na svět a dění kolem. Nejinak je to i na této hravě rozpohybované fotce, která díky panningu získala na skvělé dynamice.

Ač je fotografie ze srpna, pro mne se stala jakýmsi mottem pro počátek září – prázdniny končí a zase rychle zpět k všedním a každodenním povinnostem – chvátáme do práce, do školy, za nákupy, občas i na rande.

Ale i při tom chvatu se můžeme zase těšit na to příští léto.

Fotografika vonící deštěm a natónovaná do barev vody. Uplakaný čas, který má své nesporné kouzlo a půvab – jak by ne, vždyť déšť je tak častým námětem básníků a snílků.

Slyšíte? Kapky cinkají na dlažbě… Pojďme se zasnít…

Velice působivá fotografie, která svým námětem vnáší do chvatu dní touhu zastavit se a zůstat na chvilku sám se svými myšlenkami.

Světlo v kostelech je vždy nesmírně působivé. Je až s podivem, jak dávní řemeslníci světlu rozuměli a dokázali vytěžit maximum z efektů, které nabízí.

Další z emotivních a velice zdařilých portrétů autorky, která má velké štěstí na charismatické a fotogenické modelky :)

Žena užívající si teplo léta a čerpající energii ze slunečních paprsků, či jen potřeba na chvilku zavřít oči a být ve svém vlastním světě?

Ano, ano… je tu další fotografie z velmi zdařilého cyklu.

Na oslavě má být veselo a komu veselo není, tomu se pomůže. Snad i zklamání z toho, že v kelímku není pravé šampaňské, opadne a mírně znechucený až udivený výraz nad tou troufalostí se změní v úsměv. A snad změní výraz i dospěláci – zatím to vypadá tak, že se řeší dilema, jestli nespokojené kverulanty nepopadnout za límec a nevyhodit z oslavy.

Úsměvný snímek, který vsadil na přirozenost a byl okořeněn smyslem pro humor. Už dnes se těším na další.

Fotografie, u které jsem trávila hodně času.

Pomineme-li výborné zpracování, uhranul mi ten okamžik, kdy se z ničeho rodí něco.

Lidské ruce a duše jsou magické nástroje, škoda, že tolik energie a potenciálu občas vkládáme do nesmyslných potyček a ničení, zvláště, když umíme vytvořit tolik krásy.

Krajina rozprostřená v liniích lahodících oku i srdci, kterou hýčkají paprsky slunce. Co říct víc – kraj vskutku Bohem požehnaný.

Mysl obnažená v celé nahotě, kráse i temných zákoutích. Myšlenky, nervová vlákna bez příkras a výmluv. Fotografika zároveň drsná i lehce zranitelná – zkrátka jako vše, co je niterné.

I přes lehce hororový název působí na mne tato fotografie v podstatě optimisticky, bez mrazení v zádech, což jí ale vůbec nic neubírá na kouzle – naopak.

Nápisy na pravé straně mohou být dílem jak nezvedených dítek, tak i starodávnými runami zvoucími do neprobádaných hlubin magie.

Fotografie jako otisk příběhu, fotografie jako deja vu – i takto na nás může tento černobílý snímek působit.

Zachycení vzpomínky, smutku a marné naděje. Ptáci jsou poslové nebes – možná i v tomto případě je zde stále dozvuk něčeho nadčasového.

Les prozářený sluncem jako brána do jiného světa. Fotografie dá se říci klasická, přesto však plná energie.

Krajina jako vystřižená z dávných bájí a legend. Neslyšíte dusot kopyt, řinčení zbraní a štěkot psů? Nepřekvapilo by mě, kdyby z této sluneční clony vyjel i samotný král Artuš.

Ploty v sobě nesou něco z našich dětství. Nejen jako zábrany před neposedností, ale i jako symboly překonávání překážek, poslové tajemství a především – neoddělitelná součást prázdnin na venkově.

V jejich srovnaném šiku je síla. A vesměs každý plot ukrývá zahradu plnou tajemství, strom a máte-li štěstí, roste na něm „rajské“ jablko.

Upřímně,… nevím, zda bych měla odvahu vůbec židle chtít. Čekala bych spíše kulku vystřelenou ledabyle přímo od pasu. A zřejmě bych nebyla sama soudě dle „návalu“ zákazníků.

Ondřeji, máš můj obdiv, zvláště když jsem se dočetla, že se tam možná i vrátíš :)

… pokud nejsou na čerstvě umyté podlaze, pak je to v pořádku.

Půvabná abstrakce přívětivých barev působí lehce melancholicky a zároveň uklidňujícím dojmem. Jemná, dekorativní záležitost s filozofickým podtextem příjemně dráždí smysly a jemně vede diváka k ohlédnutí se do vlastní minulosti.

Davová psychóza, hon na čarodějnice, dávají něco zadarmo – kdepak, pouze uměnímilovný dav – skvělý záznam lidského šílenství. Ti na obrazech jsou naštěstí „za vodou“ a zřejmě nevěří vlastním očím.

Ano, ano… zas je to tu, moje kočkománie. Ale copak se dá odolat těm očím nebojácně koukajícím vstříc objektivu?

I přes jisté drobné nedostatky má snímek svůj nesporný půvab a vyzařuje pohodu, přestože jej můžeme vnímat jako takové úsměvné rozloučení s prázdninami.

Synchronizované světácké gesto obou modelek je pak už jen třešničkou na dortu :)

Fotografika živoucích barev a strhující dynamiky. Snad mi autor odpustí, ale i přes ty nádherné barevné přechody právě tanečnice však jistou strnulostí gest vyvolává pocit loutky a zároveň čehosi živočišného. Pro mne práce plná rozporuplných emocí, od které nemohu odtrhnout oči.