17 TOP fotografií - výběr č. 15

Jak už úvod naznačoval, první fotografie bude o dešti. Mám ráda déšť a neméně ráda mám fotografie Luboše Blažka. Ony jsou svým způsobem jako ten déšť – prosté i rafinované, čisté i plné zvratů, ale čeho si na nich cením nejvíce, je prostor. Nic nám nevnucují, jsou prostě nedílnou součástí příběhu, můžete je minout, ale přesto vám z nich něco uvízne v podvědomí a vnoříte-li se do nich, stanete se součástí čehosi fascinujícího.

I když dle slov autora pod fotografií je jasné, že dešti neholduje, jsem ráda, že snímek, ať už z jakýchkoli pohnutek a emocí (že by nefalšované naštvání?) vložil.

Nevšední a krásná fotografie, ke které se budu velmi ráda vracet, a to nejen za deštivých dní. A pokud nás čeká další prázdninové pršení, zkuste si někdy broukat v rytmu deště – tiché blues, jazz, sambu a třeba jednou oceníte i to, když vám na okno bude déšť s rošťáckou razancí bubnovat heavy metal.

Malý trestanec je připraven k útěku – svačina, klobouček na hlavě…

Křehce nostalgická fotografie, skrze kterou prosvítá jemný nádech porozumění a úsměvu.

Světlo ozařuje hlavní scénu a ostatní nechává jen vystupovat ze stínů. Vše, co má být řečeno, je srozumitelné.

Říkala jsem si, jak jsou ta mláďata disciplinovaná, ale jsem ráda, že na tom nemusím trvat – jsou to prostě neposedové a tak natahující se ruka dodává této vtipné momentce to pravé kouzlo a punc dětské neposednosti.

Doufám, že vám snímek vyloudil úsměv na rtech stejně, jako mně.

Fotografie v přísně sevřeném rámu geometrické preciznosti, které černobílé provedení dodává jisté strohosti, ale nic jí neubírá na dokonalé kompozici.

Ač se může zdát, že focení architektury je disciplínou povětšinu času „strohou“ a vážnou, zde vidíme opak.

Nemáte totiž také pocit, že sedíte v kokpitu letadla a vrtule se začínají rychle otáčet? A pokud vás hra na pilota nepřitahuje, ale máte sklony k mystice, pak zajisté oceníte pocit zasvěcence kráčejícího do nitra pyramidy…

Další z vynikajícíh streetek tohoto autora, který nás pravidelně nechává nahlédnout na město a lidi kolem něj svýma očima.

Pro mne půvabně úsměvné „zrcadlení“ postavené na protikladech. Je lhostejné, kolik rozdílů naleznete, protože ten okamžik fascinace, zaujetí je naprosto a zcela nekompromisně spojuje.

Další fotografie ze zajímavého cyklu, která dělá čest autorově pohotovosti a postřehu.

Myslím, že na tuto slečnu by si ani milý hrabě Drákula nepřišel, a že tedy lačně krouží kolem. Jako třešnička na dortu je výraz mladé dámy, která to vše má „na háku“.

V podstatě je možná Emir první, který za bílého dne vyfotil upíra.

Opět luxusní fotografika (co bychom také od Havrana jiného mohli čekat), která zaujme už svým názvem.

Stíny, náznaky emocí, příběhů, které mohou být vyloženy jakkoli, útočí na naši obrazotvornost. Hřejivé barvy pak konejší rozjitřenou mysl a nedávají prostor strachu, naopak – hřbitovy by mohly vyprávět příběhy i lehce „košilaté“.

Nádherná minimalistická fotografie, která z prostoru vytěžila maximum příběhu.

První asociací při jejím zhlédnutí bylo, že se dívám na Toma Sawyera, který se vrací z nějaké dobrodružné výpravy. Jeho kumpáni už jsou asi doma a Tom si cestu domů krátí přes pole a možná myslí na svoji spolužačku Becky Thatcherovou.

Hory – tuny kamene a přitom zde působí étericky až abstraktně. Snovou atmosféru podtrhují tlumené tóny svítání.

Ano, můžeme se přít o inkriminovaném proužku nahoře – myslím, že s ním i bez něj je snímek působivý. Dnes ho máme zkrátka „s“.

Další z velice vydařených fotografií z hmyzí říše dotahuje svůj minimalismus až ke zdařilému černobílému finále.

Rafinovaná kompozice, které vévodí „man in black“, už teď se těším na další snímky…

I pohádky mohou být temné a strašidelné, ale přesto se odvažujeme podlehnout chvilkovému strachu i neklidu, protože pohádky přeci končí dobře.

Jeníček s Mařenkou? Dva bílé terče v temnotě, tak viditelné pro zlé síly? Poutníci, kteří jdou za světlem? Zneklidňující scéna a nám nezbývá než věřit, že dobro zvítězí.

Abstrakce zvoucí do pohádek tisíce a jedné noci vás uhrane čarovně kontrastními barvami, a tak nebude pranic vadit, že kobereček má malinko zatržené nitky, naopak, je to znamení toho, že autor si na něm často a rád vyletí.

Věřte, mít ho v Ikei, vystojím i velmi dlouhou frontu.

Další důkaz o tom, že u špačků je to podobné jako u lidí. Kdo by neznal věčně hladová mláďata.

Jediné, co asi můžeme popřát uštvaným rodičům (ptačím i lidským), jsou pevné nervy :)

Dravá ryba opustila jihoamerické toky a pěkně se nám vybarvila, když vzala za vděk i českými proudy.

Fascinující barevná skladba se jen tak rychle neokouká. Dravé dílko, které si jistě můžete pověsit na zeď, ale rozhodně po něm příliš nepřejíždějte prsty, mohli byste o ně přijít.

O radost se člověk dělí, zatímco smutek nosí sám, jak řekl Jan Spálený.

Všimli jste si, jakou moc má sklo? Je to ta nejemotivnější rekvizita smutku. Protože právě jemu dává vyniknout v celé žalostné izolovanosti.

Ale mládí má jednu úžasnou vlastnost – vše v něm tak nějak plyne rychleji a tak doufám, že smutek vystřídal úsměv a po té hořké pachuti trýzně zbyla už jen tato emotivní fotografie.

Pohádka v zlatavém hávu ukrývá své přednosti před našimi zraky a nechává pracovat fantazii, kterak vypadá ve skutečnosti (lehce nám to může připomínat manýry žen, však krajina je rodu ženského;)

Těžko věřit, že se nacházíme jen takový kousek od domova, jak je psáno i pod samotnou fotografií, klidně bychom totiž mohli bloudit japonskými horami či mířit k Himálajím a hledat Shangri-La.

Skvělé surrealistické dílko, kterému světlo dodalo na patřičné plastičnosti.

Tónování ještě více umocňuje 3D efekt, díky kterému máme pocit, že jsme součástí fotografie.

Mám tento typ fotek nesmírně ráda. Připomínají mi komixy. V každém okénku se něco děje, nějaký příběh a dohromady vzniká obraz, který dává smysl i v širším kontextu. Barvy tu vůbec neodvádí pozornost diváka od děje, ale naopak ho oživují, díky nim scéna graduje a nepůsobí ploše.

Doufám, že si autor nenechá pro sebe napínavé příběhy i z druhého patra.