17 TOP fotografií - výběr č. 14

Naše putování začneme stylově – vodou. Ta k létu neodmyslitelně patří a přiznejme si, že během těch parných dní jsme asi všichni toužili po jediném – pracovat, jíst, spát a vůbec, přesunout veškeré své bídné živoření do bazénu :)

Jak je vidno z reakcí pod touto úsměvnou fotografií, našli jsme si tam všichni to své: Krokodýla Dundeeho, vodníka, Indiana Jonese plahočícího se za dalším ze svých dobrodružsví.

Pro mne reportáž s jasným poselstvím – fotografování je adrenalin a fotograf pro dobrou fotku i do vody skočí (i když zde se asi ve skutečnosti držel pěkně při okraji fontány, nicméně iluze je to dokonalá).

Ovšem, juknout tak na mě při vodní hladině v klobouku, asi bych měla infarkt, a to by mi nemusel ani říkat: Ahoj Fando…:)

Město není nudné, město je živá bytost se svými náladami, podivnůstkami i zlozvyky.

Fotografika tlumených barev a decentních náznaků nás zve na malou procházku, nevidím jediný důvod, proč se nenechat zlákat… Přidáte se?

…Skokem přeskočil ohradu,

nic nepomyslel na zradu;

skočil do výšky sáhů pět –

jí však již venku nevidět:

jenom po bílém obleku

zablesklo se jest v útěku…

… jak vidno, zde nedošlo k událostem tak dramatickým, jaké líčí pan Erben, neboť důkazem je další vložená koláž s názvem Po svatební noci, nicméně jsem si to nemohla odpustit.

Nemohla jsem si to odpustit už proto, že fotografie k lehce hororovému tónu vyloženě svádí – temná noc, bílý oděv étericky povlávající, de facto skoro levitující, zkrátka vše nasvědčuje tomu, že se tu odehrává cosi magického (ehm, tedy do té doby, než si přečteme glosy autorky pod fotografií a musíme pozvednout koutky v úsměvu).

Faktem ale zůstává, že Morgaine zase ukázala kus svého důvtipu, kreativity a kumštu.

Tu se nám urodilo něco velmi něžného, rozechvělého a půvabného. Vážka ve světelných kotoučcích proplouvající travou evokuje léto a snění někde u rybníka. Co dodat víc? Pojďte si také trošku zasnít…

Eva vidí věci a my pak jen koukáme.

Doznávám rovnou, že poslední čas žiji v totálním intelektuálním komatu a sofistikovaná fotografie plná konspirací mě okouzlila, i když moje vize je ryze přízemní: vidím dva chmatáky, co vztahují nenechavé ruce po Hradčanech poté, co ukradli pyramidy v Gíze.

Ani nevím, co se mi na této abstrakci líbí víc, zda uklidňující tepová frekvence, přelévání se poklidných odstínů šedi či dokonalé geometrické tvary,… nevím to, ale vím, že se mi líbí.

Fotografie, která by se hodila jako doprovod k psychologickému či lehce hororovému románu, nechává rozehrát tóny smutku, melancholie, rezignace a snaží se zachytit jediné: naději. Naději na soucit, empatie, zastavení. Pro mne velice emotivní záležitost, poselství, které je stále aktuální.

Fotografie na pomezí obrazu s nezaměnitelným autorčiným rukopisem.

Vše tu působí přirozeně, křehce, zranitelně, nic nevybočuje, neporušuje dojem celistvosti. Modelka i výsledná práce jsou zkrátka půvabné.

Snímek, ke kterému se dá stále a stále vracet.

Eliška je pro mne alchimistkou digitální fotografi-e/ky. Připomíná mi dávné mistry, kteří z nejtajemnějších ingrediencí míchali ty nejroztodivnější lektvary. Všední momenty i zdánlivě nezajímavé objekty u ní dostávají magický háv a dávají nám možnost vstoupit vskutku do „jiných dimenzí“.

Další ranní nakouknutí do autorova putování za časných hodin v laguně.

Příjmně rozespalá a něžná krajina cudně zahalená do kabátku z mlhy působí pohádkově a je jistě odměnou těm, kdo jsou schopni opustit teplo postele v době, kdy ostatní ještě spí.

Myslím, že i pan Skácel či Mikulášek by ocenili úžasně hravý název fotografie, který sám o sobě rozeznívá něžnou strunu poetična.

Půvabné spojení a propojení slov i obrazu nám dává možnost zasnít se, hledat další střípky příběhů, nejen těch na snímku, ale možná i našich vlastních.

Krajina je plna půvabu, o tom nás přesvědčí hravě fotografie skvělých krajinářů, ale konec konců nás o tom umí přesvědčit vlastní oči, když se touláme přírodou, chodíme po horách a vidíme zákoutí, jež jsou nám milá.

Zde je krajina oživená člověkem přistiženým při činu. Ano, fotograf. Fotografové jsou všude :) A tak se kromě skvělé kompozice, příjemných barev a horských velikánů můžeme podívat i pod pokličku a vychutnat si lekci: Jak se fotí fotograf.

Pozdravení hrdinům, kteří se vyškrábali tak vysoko a též obdiv, zkolabovala bych po sto metrech.

Hned na úvod bych ráda řekla jedno: jsem, řečeno slovy páně Wericha, oběť humanistické blbosti a nemám technologického vzdělání.

Obdivuji tedy industriál, různé technické vymoženosti, aniž bych si kladla vyšší ambice chápat to vše. Nadále setrvávám v blažené nevědomosti, kterak funguje přesně rádio, přenos dat, atd…

Sleduji počínání Petra Havláska se zalíbením – nejen jeho výběry, ale i fotografie. V jeho podání je mi industriál bližší a koketuje-li, jako v tomto případě i s velmi dobře zvládnutým HDR, získává pro mne nesmírnou přitažlivost. Mám totiž pocit, že v tomto okamžiku prostě vše ožívá. Ocitám se v kouzelném světě, není to onen „sterilní“ technický a dokonalý svět, ale kus historie v přívětivých barvách.

Jak málo stačí k emotivní fotografii – gesto. Gesto a světlo umí vytvořit příběh. Směs barev zde vytváří iluzi kovu, čehosi nepřirozeného, v němž právě ruka a obličej ženy jsou jedinými prvky, které nás přesvědčují, že scéna před námi je „živá“.

Tančí, čaruje, brání se? Moji milí čtenáři, nechám to zcela na Vás…

Velice působivá fotografie, které převod do čb opravdu sluší.

Zvláštní kompozice, nedořečené věty, pohyb i strnulost posouvají vše, co se na snímku děje do symbolické polohy.

A opět se kolébáme na vodní hladině, tentokrát díky překrásné fotografice v černobílém provedení, které dalo ještě více vyniknout ladným křivkám korábu.

Nemohla jsem se vyhnout myšlence na Bludného Holanďana a námořníka, který upsal duši Ďáblu. Snad pro tu iluzi potrhaných plachet, snad pro jistou melancholii v bezvětří, kdo ví.

Další z báječných streetovek Pavla Tůmy, který nás tentokrát vzal s sebou na taneční přehlídku New Prague Dance Festival a opět nám dokázal, že fotografování a umění jsou defacto řehole.

I přes nepřízeň počasí vznikla fotografie, která získala na autenticitě a jistém romantickém přídechu díky kapkám deště, které jako perly dotvářejí scénu krásné tanečnice. Jak málo stačí: dívka, židle a déšť. Těžko uvěřit, že déšť je tam navíc. Možná bez toho deště by to byl dokonalý umělecký zážitek, ale takto je to „tančení navzdory“ a je nesmírně půvabné.

Nádherná pocitovka postavená na kontrastech. Všimli jste si, jak fotogenická je tráva, stébla… zdánlivé banality, obyčejnosti, které denně míjíme? Stín člověka zde nepůsobí rušivě, naopak navozuje pocit symbiozy, porozumění a jisté pokory. Snímek, na který se dá dívat hodiny a stále bude v sobě mít to neopakovatelné kouzlo.

Marně tu dumám, co říct – prostě luxusní fotografie, zkrátka „zágnerovka“. Každá stěna by jistě byla poctěna, kdyby se na ní tahle nádherná abstrakce našla svůj domov.

Střídmost barev, ale o to více jejich originální spojení vytváří dokonale harmonický celek. Mohla bych tu asi psát další a další superlativy, ale víte Vy co? Uvařím si šálek kávy, pustím si písničku a budu se kochat.