17 TOP fotografií - výběr č. 10

Cyklus, který začal Martin na PE dávat, velmi vybočuje ze snímků, na něž jsme u něj uvyklí. Koncertní prostředí nahradil „čas a město“. Přes počáteční „šok“ jsem ovšem tuto změnu kvitovala s povděkem, protože se jedná o snímky neotřelé, hravé a přesto s filosofickým nádechem.

Zneklidňující ciferník bez rafiček se na nás dívá s jistou vyzývavou potměšilostí, jakoby nás vybízel a říkal: kolik času Ti zbývá, troufáš-li si hádat. Naproti tomu pravá strana snímku, která nemá na první pohled s hodinami a časem pranic společného, až příliš symbolicky připomíná štíhlé tělo přesýpacích hodin a útočí na naše podvědomí, které ví, že v těch patrech je nejen život, ale ubíhá tam i onen čas.

Ano, čas ubíhá, s tím nic nezmůžeme, snad jen si můžeme spolu s Ovidiem povzdechnout: labitur occulte fallitque volubilis aetas – neviděn plyne a šálí ten čas, jenž na křídlech letí …

Něžná až nostalgická fotografie v příjemném tónování nás vrací do dob našich babiček a prababiček, kde víra byla a stále je součástí našich životů, snad jen kdysi bylo vidět více té pokory.

„Doba ledová, je doba ledová…“ řekl by pan Huml z oblíbeného večerníčku Mach a Šebestová a zřejmě by i pokrčil omluvně rameny.

Ano, doba ledová je tu oblečena do odpovídajících slušivých barev oživených teplejšími odstíny odvážných travin, které si našly cestu skrz sněhové závěje.

Zimní grafika, která vám zahřeje srdce celý rok…

Půvabná fotografika upředená z velejemných vláken snů a mořské pěny nám dává možnost toulat se v krajině nejen čisté a průzračné, ale i vzdálené od každodenních starostí a stresu.

Čistota barev, volný prostor a postava rozplývající se v mlžném oparu je jen jakýmsi průvodcem, který vedle nás bude stát v okamžiku, když budeme mít obavu zůstat v tomto pohádkovém světě sami.

Velice zvláštní fotografie s obrovským potenciálem, který autorka „zužitkovala“ naprosto dokonale. Skvělý převod, velmi emotivní název a samozřejmě příběh rozehraný mezi světlem a stíny.

Krásná, decentní grafika plná náznaků a jistého ostychu. Šeptaná slova nad hlubokou propastí, která milosrdná ozvěna tlumočí těm dvěma…

Krásná hra světla a stínů pro nás vykouzlila nesmrtelný příběh jako ze slavného filmu Fantom opery.

Dráždivé nevědění, touha nahlédnout pod masku se střetává s nepokrytou silou vůle a energie, kterou svým postojem dává krásná neznámá najevo.

Nádherná záležitost, která by rozhodně nedělala ostudu žádné stěně, ba přímo naopak.

Nevím, co vidíte vy, ale pro mě je tam dosti kuriózní příběh o čertovi, který byl dosti nečekaně vyhozen z pekla a přistál na ledově krásné planině tvořené ženským tělem a to malé „p“, nenápadně skrčené v levém horním rožku, no to je přeci POKUŠENÍ…

Fotografie tohoto autora netřeba dlouze představovat, vždy mají co říct.

Tato povedená hororová série dala za pravdu známému rčení: Do boje jdi s úsměvem, neboť mrtví, kteří se neusmívají, jsou oškliví. A vskutku, pohled na rozesmátou „zombici“ opravdu není vůbec děsivý, ale docela optimistický, zvláště, když si umíte užívat radosti i „po životě“.

Velmi emotivní snímek, který mi přijde nadčasový. Deprese, smutek, zoufalství i beznaděj, to jsou ingredience, které má do života přimíchány snad každý. A každý z nás občas pociťuje tu temnotu ve své hlavě, nefalšovanou hrůzu, bezmoc, pocit, že není úniku…

Velice zajímavé povětrnostní i světelné podmínky pomohly vytvořit snímek, který vás upoutá svojí „rozpolceností“. Až neskutečně reálné popředí a téměř neskutečný mlžný ostrov v pozadí navozují pocit, že jsme někde na hranici snu a bdění.

Naprosto úžasná fotografika, která by se vyjímala stejně dobře na zdi jako v knize.

Slov asi není příliš třeba, vydejte se ve stopách nočních tuláků, proběhněte se po střechách, zamňoukejte si kočičí serenádu a pak se stulte s bříškem plným smetany někde na půdě.

Malíř se nezapře a v případě Jardy ho usvědčuje každá fotografie.

Snímek, v němž tvář střídá tvář a iluze nám nabízí jeden příběh za druhým. Dáma v rudém? Ne, kdepak, samotná smrtka s hříšně krásným tělem shlíží na starce, který prosí o odklad, povýšená tvář mladíka, který za života spáchal nejeden hřích? Lidský život vtěsnaný do sledu střípků umně lapených na fotografii, jež přímo vybízí k zastavení, nalití sklenky vína a bilancování.

Ač krajina česká, přesto mi vnukla vidinu mlžných vod vedoucích k Avalonu zakletého v těchto nádherných pastelových barvách. A máte-li rádi staré legendy, místo trávy v popředí si představte Artušovy rytíře, kteří hledí za mizejícím tělem svého krále.

Nicméně i bez artušovské legendy jde o snímek emotivní, příjemný a kompozičně vyvážený.

Klasika označuje dílo prověřené časem… I tento pohled na kouzelné Benátky se tu neobjevil poprvé, ale nic mu to, dle mého, neubralo na atraktivitě.

Šik gondol lehce se vlnících na vodách vyvolává iluzi, že co nevidět slané vody dosáhnou až k nám. Nechme se tedy unášet na romantických vlnách s nadějemi upřenými k prázdninám.

Velice zajímavá, neotřelá kompozice umocněná černobílou škálou barev a nedopovězené náznaky jsou těžištěm této zdánlivě „prosté“ fotografie, která v sobě nese nejen poezii, ale i filosofický podtext.

Co dokáže jeden modrý deštník? Třeba oživit scénu, dodat jí atmosféru a udělat z ní příběh, na který se jen tak nezapomíná. Postava na pozadí je jako vystřižená z počátku éry němých filmů a vtahuje nás do děje. Přesto se ho dotkneme spíše okrajově, protože název nás opět vrací na počátek všeho – k modrému deštníku.

Další fotografie z autorova rozsáhlého cyklu nám opět ukazuje, že ať už muži, ženy, děti, mladí či staří, všichni do jednoho mají v sobě charisma, „jiskru“ a jejich tváře vyzařují světlo a krásu.

Nejchudší z nejchudších – velmi diskutabilní téma. Země, zvyky, chudoba, to vše si většina z nás neumí představit v tom pravém slova smyslu a přesto přese všechno si myslím, že jejich „duševní“ svět je v mnoha ohledech bohatší než ten náš.

Ale jak zaznívá od samotného autora i diváků pod fotografií, je to velmi obsáhlé téma. Nicméně na faktu, že se díváme na velmi zdařilou a emotivní fotografii, to nemění nic.