Hodnotit fotografie je vcelku nesnadný úkol. Už jen proto, že tu nelze mluvit o sebemenší objektivitě. Kvalitu fotografie nelze měřit na centimetry, na body či góly, jako třeba ve sportu. Vždy se do hodnocení promítne vkus a pohled hodnotícího.

Co lze na fotografii hodnotit?

1) Technická kvalita

2) Kompozice

3) Něco, co bychom mohli nazvat „umělecký dojem“

Možná by se zdálo, že hodnotit technickou kvalitu fotografií je jednoduchá a nanejvýš objektivní záležitost. Každý přece poznáme, kdy je fotka neostrá, nebo přeostřená, poznáme přece fotku příliš tmavou (světlou), nebo že „ta fotka šumí jak celaskon“. Předpokládáme, že to jsou parametry, jež lze (ovšem často jen zdánlivě), exaktně posoudit. Ovšem, proč si myslím, že je fotka příliš tmavá, či přeostřená? Protože to tak vidím? Protože mě se to tak zdá? Protože já bych to udělal jinak? Už při posuzování kvality ztrácíme pevnou půdu pod nohama. Stačí, když autor prohlásí, že „to tak chtěl“, a vyhlásí „chyby“ za umělecký záměr. Je pravda, že spousta autorů tímhle způsobem chyby „legalizuje“. A kromě toho je tu ještě problém rozdílně nastavených monitorů.
Problematičtější je hodnocení kompozice. Je fakt, že existuje mnoho pouček a pravidel. A vyplatí se mnohá z nich dodržovat. Přiblížení prvků ke krajům obrazu či k sobě navzájem, bude téměř vždy působit rušivě. Naopak jiná, například pravidlo zlatého řezu, potažmo třetinové kompozice versus „středovka“ bude (mělo by být), voleno podle motivu.

Hodnotit „umělecký dojem“ je nejpocitovější záležitostí. Záleží na náladě, na osobní filosofii, na vzdělání (myslím tím druh vzdělání, nikoli jeho výšku), na výchově, na vlivu okolí, na povaze a na spoustě dalších věcí. O tomhle, bezesporu zajímavém pohledu, se zde nechci rozepisovat.

Vraťme se ale ještě, k otázce pouček a pravidel. Samotné toto téma by vydalo na rozsáhlou knihu. Držet se pravidel(vždyť jsou vytvořeny na empirických základech a jako takové mají jistě svou platnost a své opodstatnění)? Nebo poučky a pravidla ignorovat(kdo mi může nařizovat, abych se jimi řídil)? Existují zastánci pravidel stejně, jako jejich odpůrci. Ovšem, který z těch táborů má pravdu a který z nich tone v zajetí bludů a v nevědomosti? Podle mého názoru oba. Nebo ani jeden, chcete-li. Podle mne, dodržováním pouček a pravidel, lze docílit kvalitních a krásných fotografií, ale nezaručí vytvoření fotografií opravdu výjimečných. Naproti tomu záměrným, uváženým a promyšleným „porušením“ pravidel lze vytvořit fotografii vskutku excelentní. Anebo fotografii totálně „zabít“. Volba je samozřejmě na autorovi. Existují špičkové fotografie, které byly vytvořeny „podle pravidel“, stejně jako existují stejně špičkové fotografie porušující řadu těchto pouček a pravidel.

Nejdůležitější a nejzávažnější problém bych viděl v přístupu ke kritice!

Kritiky mohou být různé. A tím nemyslím dělení na kladné a záporné.

Zjednodušme hodnocení na ANALYTICKÉ a EMOTIVNÍ.

Analytické hodnocení bude posuzovat technickou kvalitu, kompozici, světlo, softwarové úpravy a podobně. Tenhle způsob bych až tak neodsuzoval, protože může přinést začátečníkovi cenné poznatky a rady pro další práci.

Naproti tomu emotivní hodnocení lépe zhodnotí výtvarnou hodnotu fotografie, či spíše její účinek na konkrétního diváka, ale málo napoví, „v čem je problém“. Kladné emotivní hodnocení je ovšem velmi silným motorem pro další práci a nelze jej zatracovat. Jak název napovídá, je emotivní hodnocení založeno na pocitech a jako takové může být zavádějící. Ovšem, nikdy nebude nesprávné. Může být lživé, ale ne nesprávné.

Na další obsáhlou knihu by vydalo téma „proč hodnotím, tak jak hodnotím“. Možná že se na toto téma zkusím podívat v některém z dalších článků.

Spíš mi přijde důležitější, jak ke kritice přistupovat.

Mám tři možnosti:

1) Urazím se a začnu protestovat, protože fotka „je přesně taková, jakou jsem jí chtěl mít“, začnu poukazovat na chyby fotografií hodnotitele (velice primitivní a ubohý přístup, svědčící o morální nevyzrálosti hodnotitel). Sám za sebe musím přiznat, že pokud je můj záměr vyhodnocen většinou kritiků jako chyba, zahanbeně mlčím. Raději snesu poukázání na chybu, než na chybný záměr.

2) Vyzkouším radu, (pokud se mi rady dostane) a to doslova, nebo si změnu alespoň představím. Pokud doporučované rady neposunou fotografii blíže k mému záměru, jednoduše mávnu rukou. Jen já totiž vím, jak má fotografie působit na diváka. Případnou radu beru jako TIP(!) na zlepšení.

3)Bezmyšlenkovitě poslechnu, rady, protože mi je dal „fotografický guru“ serveru. Nad tímhle bodem možná mnozí mávnete rukou, protože vás se to samozřejmě netýká. A Ale tento způsob skýtá velké nebezpečí pro začátečníka. „protože všemio obdivovaný pan XY řekl, že to mám převést do černobílé, tak to udělám. To je podle mě veliká chyba, pokud jej k tomu nepřivedl postu z bodu 2.

Shrnutí je, aspoň podle mne, „jednoduché“:

Já, jako autor mám právo udělat takovou fotku, jakou chci. (Pokud tím neporušuji platné zákony, samozřejmě). Ale jako autor jsem také zodpovědný za její výslednou podobu. Jejím zveřejněním se vědomě vydávám všanc kritice ve všech možných podobách a nemohu nikoho nutit, aby se mu líbili fotky, které se líbí mě. Pokud je autor přesvědčený, že je fotografie dobrá, bez ohledu na nesouhlasné komenty, měl by si tenhle názor podržet. Kdo může rozhodnout, že se autor vydal špatným směrem? Že směřuje svojí tvorbou do slepé uličky? Naproti tomu autor, pustí-li se po nevyšlapané cestě, musí počítat s nesouhlasnými názory. A také je musí umět přijmout. Nikdo není oprávněn (krom autora samotného) rozhodovat, je-li ta správná, či nesprávné. Ovšem autor musí na té cestě počítat s překážkami ve formě negativních ohlasů a hodnocení.

A proč jsem tenhle článek vlastně napsal? Chtěl bych, aby si každý, který se rozhodne ohodnotit kolegovu fotku, rozmyslel, proč ji chce hodnotit a kritizovat.

– Je to proto, že chci dát kolegovi radu, jak svou práci zlepšit? Chci mu pomoci a podělit se s ním o své znalosti a zkušenosti? Pak mu samozřejmě poskytnu radu a pomoc.

– Nebo nechci, či nemůžu poradit, ale jen vyjádřit svůj názor? Ano, i tento způsob je možný a také rozšířený. Nic proti němu. V takovém případě napíšu, že (a případně proč) se mi fotografie líbí, případně nelíbí a konec.

-Či kritizuji proto, abych předvedl všem a zejména kritizovanému nešťastníkovi jak „to umím" a že kritizovaný autor se musí ještě hóóódně snažit, aby se byť jen přiblížil mým veledílům“? A z výše mého božství k němu pronáším moudra jako: „napřed se nauč fotit“, „zahoď foťák“ , „přece ti nebudu vysvětlovat primitivní základy“ a podobné nesmysly.

Je na každém, aby si vybral skupinu, ke které chce patřit. Ale prosím kritiky ze třetí skupiny, aby se mým fotografiím vyhnuli. Děkuji!

Tolik tedy moje malé zamyšlení nad hodnocením fotografií. Článek samozřejmě nemá ambice (ani jsem to neměl v úmyslu) na úplnost a vyčerpávající pohled na tuhle bezesporu zapeklitou problematiku. Napište mi, co si o té problematice myslíte. Buď sem, nebo do interní pošty, či na mail.

st.soucek@seznam.cz

Stanislav Souček

František Kupka a fotografie? Mnozí jistě namítnou, zda téma o kterém chci krátce pohovořit je z obsahového hlediska na místě. Já myslím, že ano. Navštívil jsem (v milé společnosti) výstavu v Salmovském paláci v Praze na Hradčanském náměstí. Fronta byla dlouhá, ale stálo za to jí vystát. Výstava není počtem obrazů a kreseb příliš rozsáhlá a to prosím Kupka byl vynikající a velmi plodný kreslíř a malíř. Tato střídmost výstavy však je vyvážena ilustrací umělecké cesty, uměleckého vývoje, po které se tento světoznámý malíř pohyboval. Od reálného vnímání světa až po vrchol abstrakce. Mezi tím jako diamant zasazená jeho etapa čistého kubismu, bodem zvratu k čisté abstrakci. Výstava velice šťastným a srozumitelným způsobem nám dokazuje, že kubismus jako destrukce a nová syntéza reality není ještě abstrakcí v pravém slova smyslu, ale teprve úplná syntéza křivek a barev, která odráží nic jiného než umělcovo představu a pocity nezávisle na viditelné realitě je to, co lze nazvat čistou abstrakcí. Barvy a křivky se dostávají do nové harmonie a u vnímavého diváka hluboko v podvědomí evokují emoce, které jinak bývají skryté a těžko uchopitelné. Zajímá mě, zda lze nalézti příměr ve fotografii a vystopovati podobné vývojové linie. Domnívám se, že ano a i zde na Photoextractu možno naleznout tvorbu, která obsahuje prvky takového vývoje. Není čistou abstrakcí to, co se mnoho lidí zde pokouší vytvořit například zpracováním obrazu ve vrstvách s důrazem na mystérium skrytých tvarů a tajemných šerosvitů. To je jen určitá forma zpracování konkretních tvarů (konkretních obrazů) do výsledku, který bezesporu mnohdy přináší emotivní zážitek. Ale abstrakce v čistém slova smyslu, to je něco jiného. Lze tedy najít ve fotografii něco, co je vrcholem umělecké cesty Františka Kupky? Jistěže ano. I zde se vyskytují autoři, kteří v menším či větším měřítku vytváří obrazy, kde harmonie čistých tvarů a barev útočí na divákovo podvědomí a vyvolávají silné emoce. Výjímečně někteří z těchto autorů prokazují, že ovládají řemeslo, jsou schopni vyfotografovat kvalitně standardní, například krajinou nebo rodinou scénu, ale na druhou stranu cílevědomým způsobem směřují od oněch mysteriozních mnohavrstevných obrazů ke skutečné neformální abstrakci tak jako k ní dospěl František Kupka. Nechtěl bych aby to bylo chápáno tak, že něco ve smyslu umělecké kvality poměřuji Kupkou, ale je možné to chápat tak, že cesta po které kráčí konkretní fotograf je podobná. Jistě Vás, kteří obětují svůj čas po přečtení těchto řádek napadne, kolik že takových fotografů zde je. Tak určitě, tak jak občas Photoextract procházím zde někteří jsou, prostě padli mi do oka. Dva, tři i to je už vysoký počet, ale jsou tu. Zaplať pán Bůh za ně. Jejich fotografie již stojí za sběratelské úsilí.

Vážení nadšení foto-grafici, jelikož mám poslední dobou dosti práce a méně času ke komentování Vašich foto-grafických děl,která se mi ovšem stále líbí a zajímají mě,přibral jsem si do skupiny posilu a to Andreje Čuláka,který Vaše artefakty rád okomentuje a myslím,že bude velikým přínosem.Díky zapochopení.

• Havran-

Koncem roku se začnou na PE objevovat zajímavé počiny uživatelů, tzv. „PéeFky“. Letos tomu nebylo jinak. Většinou má skoro každý zdejší, aspoň trochu aktivní foto-šílenec, tendenci něco vyplodit, ne pokaždé se to povede, ale najdou se i zajímavá dílka. Dovolil jsem si jen tak, pro potěchu oka, vybrat 21. foto prací, které mne zaujaly, pobavily, či oslovily. Samozřejmě jiný uživatel, by vybral asi jiné, ale pro mne právě tyhle stály za to, je seřadit a dát do stádečka. Snad vás některé taky zaujmou. Nejsou seřazeny od nejlepší, nebo podle způsobu zpracování, i když musím se přiznat, mám raději, ty kreativnější, ale všechny co tu předkládám, jsou pro mne nej!

♡ ℋ

Babie leto pomaličky odišlo do stratena a nastali nám sychravé jesenné dni…Posledné teplé lúče vystriedala hmla, vlhkosť a sychravosť zaliezajúca až pod kožu…V takomto čase myslím príjemne padne schovať sa v teple domova a uvariť si dobrý horúci, posilňujúci nápoj, ja osobne uprednostňujem varené víno a nechať sa uniesť tou všeobjímajúcou letargiou… K tomu dobrý horor myslím padne ako uliaty. Takže ak máte čas a chuť, uvarte si ten fajnový teplý nápoj, ktorý máte zrovna radi a skúste sa mrknúť na tento neambiciózny amatérsky výber hororových tém, ktoré nám galéria Photextract priniesla počas tohto roka…

My fotografová známe mnohá místa, kam je radno chodit s fotoaparátem. Proto, že je tam krásně, proto, že je tam něco zajímavého nebo proto, že tam bývají zajímaví lidé

Vítám komentáře svých fotografických výtvorů, aniž bych očekával permanentní chválu. Sám často pochybuji o výtvarné i technické kvalitě svých fotek.

Nedávno, zde na PE, jsem od několika pro mne zcela neznámých dobrovolných kritiků či mentorů dostal přes prsty, kvůli zařazení mých prací do kategorie Umělecká fotografie (Fine Art). V první chvíli jsem chápal jejich komentáře jako nabídku, abych své pochybnosti předal jim, protože právě oni jsou schopni posuzovat moji práci a rozhodovat o tom, zda moje obrázky jsou jen ubohé matlanice nebo dokonce výtvarné umění.

Vyjádřili se totiž tak arogantním způsobem, jakoby právě oni nejlépe věděli, jak má opravdové výtvarné umění vypadat a jaké má mít správné parametry. Připomněli mi tak, že kategorie Umělecká fotografie je pod jejich ochranou, takže nemá nic společného se svobodnou tvorbou. Každý výtvarník by si podle nich měl uvědomit, že na troufalost mají patent jen oni sami. Měl by nejspíš dbát jejich pokynů, velmi pečlivě vybírat svá díla a nikdy se nedopouštět chyb či přehmatů.

Uvědomil jsem si, že jejich pravidla platí již celá staletí: například impresionisté, pak expresionisté a nakonec i kubisté (Pop Art raději vynechám) by svého času směli svá díla publikovat jen v kategorii Experiment.

Nechalo by se spekulovat o tom, co vlastně vede dobrovolné kritiky a mentory k jejich snaze: touha vyniknout alespoň drzostí, komerční zájem fotografického školitele, nebo snad absolutorium fotografického kurzu s certifikátem? Takový certifikát někdo může považovat za jistý druh oprávnění ke kritickému posuzování práce druhých.

Co se týče veřejného posuzování fotek, mám jisté zkušenosti s portálem Fotoblur.com, kde také prezentuji své výtvory. Kolegové z celého světa tam komentují práci ostatních, ale jinak než v Česku: nesetkáte se tam s neomaleností, ani s machrováním typu „tohle bych udělal jinak“, nebo „ujde to“ a podobně. Pokud si vaši fotku prohlédne jen pět až deset lidí bez komentáře, je vám jasné, že nezaujala. Jestliže moderátor určité kategorie nezařadil vaše dílko do výběru, není třeba vysvětlovat, že se v oné kategorii nechytlo. Všechny obdržené komentáře (i od renomovaných světových fotografů) jsou pro našince nezvykle až překvapivě povzbudivé… S druhé strany, najdete tam mnohem větší snůšku popkultury (i v kategorii Fine Art) – a proč ne, pokud se mnohým líbí!?

Předkládám zde dva kulturalistické postřehy, zaostřené na společenské chování, abychom si je mohli porovnat. První je ve východoevropském, druhý ve světovém stylu.

Chápu, že PhotoExtract.com je foto-portál pro širokou fotografickou veřejnost, což má své komerční důvody. Tomu odpovídá dosti triviální kategorizace fotografií, v níž má jakési výsadní postavení kategorie Umělecká fotografie.

Více než rok však sleduji, že zde publikuje i řada autorů, jejichž práce má vysokou výtvarnou kvalitu. Tito fotografové sice mají možnost přihlásit se do skupiny Ateliér tvůrčí fotografie, jejich volba příslušné kategorie však zůstává velmi omezena. Tím se na PE zvyšuje kontrast (chápej vnitřní napětí) mezi kreativními a ostatními autory, což vede ke glajchšaltování, jako za socialismu.

Ačkoliv má nyní PE i exkluzivní výstavní prostor pro anglicky mluvící autory (připomíná mi Veletržní palác v Praze), zcela zjevně tu chybí kategorie výtvarné, konkrétně Kreativní fotografie (nikoli jen Ostatní), Simplifikace (na rozdíl od Detailu), Monochromatická fotografie (na rozdíl od Černobílé) a Grafický akcent (na rozdíl od Fotografiky). Také Konceptuální fotografie a Minimalismus by našly své příznivce, pomineme-li poněkud anachronické žánry jako Impresionismus a Expresionismus, vedle již zavedeného Surrealismu.

Navrhuji proto, aby na PE byly zavedeny i současné výtvarné kategorie, pro začátek zcela určitě Kreativní fotografie a Simplifikace, kde by řada z nás našla svoji parketu, která nevrže… Doufám, že tak nepopudím zdejší zastánce klasiky.

Nejen sedm dnů v týdnu, divů světa, neřestí i ctností, barev duhy, trpaslíků a statečných… My máme letos v Blatné sedmý fotofestival. Co nám přinese magická sedmička? Především krajinu, a to jinak, jak se nám podařilo trefně vložit přesmyčkou do názvu letošního ročníku.

Fotografové a rybáři jsou prý tiší blázni. Nevím, jestli je to pravda, ale někdy si tak připadám.